Vražedkyně z Mirkwoodu

Nic není jak se zdá

Thranduilův výraz byl nečitelný, leč jeho oči prozrazovaly nemalé překvapení, když zjistil, kdo vlastně před ním stojí. Byla to dívka! Mladá s nevinnou tváří. Pleť sametovou, narůžovělé rty a ledově modré oči zdobené dlouhými řasami. Její tmavě hnědé vlasy spletené do volného copu spadaly kus pod pravé rameno. Avšak její pohled byl tvrdý a neústupný.
„To ses nepochlubil, že Temný jezdec je ve skutečnosti malá holka," utrousil vladař jako by se nechumelilo.
„Je to snad problém?" vypjala hruď a zamračila se.
„Není, pokud tedy tak důležitý úkol chci svěřit dítěti, co mu ještě teče mléko po bradě."
„Ujišťuji tě, výsosti, že jsem profesionál a zatím se žádné stížnosti nevyskytly," nedala se dívka.
Král se zamyslel a pak mírně přikývl. „Jak je libo. Pokud je ti známo, nemám rád, když mě někdo zklame. To jsem pak lehce nevrlý. A když je Thranduil nevrlý, létají hlavy. Doufám, že si rozumíme?"
„Zajisté, můj pane."
„Dobrá, už běž, než si to rozmyslím!" Přitom král otočil hlavu stranou na znamení, že nechce být nadále rušen.
Dívka se jen nepatrně poklonila a odkráčela ven s kápí již opět kryjící obličej.

Svého koně si vyzvedla u nešťastného elfa, který se ho snažil vyhřebelcovat, ale jakmile se ke zvířeti přiblížil, byl napaden velkými zuby.
„Ukaž mi to," vytrhla podkonímu kartáč z ruky, který se šťastným výrazem zmizel dřív než by jeden řekl švec.
Vykartáčovala vraníka, který poklidně přežvykoval oves. Poté ho vyvedla ven a připravila ho k jízdě. Celou dobu byl kůň v naprostém klidu.
Vyšvihla se do sedla a pomalým klusem vyjela z brány. Od ní už si to namířila cvalem rovnou k Osamělé hoře na severovýchod.
Za pouhý den míjela Jezerní město velkým obloukem. Na noc se utábořila v houštině rostoucí na dohled Hory. Napojila svého koně u nedaleké tůňky a sama si doplnila zásoby vody. K večeři měla sušené hovězí s kouskem sýra a chléb. Jelikož byla teplá noc, nemusela rozdělávat oheň, nebylo by to moudré. Sice se tu skřeti po pádu Šmaka vyskytovali jen zřídka, ale jeden nikdy neví.
Před tím než usnula, přemítala o plánu jak získat Arcikam aniž by někoho zabila. Bylo to poprvé, co nebyla vyslána jako posel smrti.

Ráno už měla jakýsi nedokonalý plán, s kterým se musela spokojit. Chtěla mít tuhle zakázku hotovou co nejdřív. Stín se protáhl jako kočka a nechal se nasedlat a odvést k tůni.
„Tady zůstaneš, dokud nepísknu, jasný?" Stín zařehtal na souhlas a dal se do šťavnaté trávy.
Dívka si ze sedlové brašny vyndala selské šaty, které obyčejně patřily do její základní výbavy. Převlékla se a přitom se snažila, aby si nynější oděv co nejvíce potrhala. Umazala se od hlíny a rozcuchala si vlasy. Poté se rozběhla k Osamělé hoře.

„Thorine! Někdo se blíží!" vyhrkl Killi, jemuž zraku nic neuniklo.
Pavéza se přihrnul k hradbám a zadíval se na stále se zvětšující postavu na obzoru.
„Je to dívka a má zřejmě na spěch," konstatoval mladší trpaslík.
Thorin souhlasně zamručel a nařídil, aby ji jel někdo naproti na koni.
Dívka se sesunula ze sedla. Kdyby nebylo Killiho, dopadla by ošklivě na zem.
Thorin k ní přistoupil a zeptal se jí: „Co se stalo, dítě?"
Dívka na něho pohlédla. „S-Skřeti," vydala ze sebe s velkou námahou.
Trpaslíci se rozrušili. „Ticho!" zařval Pavéza. „Klid, Killi, Filli, běžte a prozkoumejte to."
Oba se naráz vydali splnit strýcův rozkaz.
„A ty, děvče, jak se jmenuješ?" zeptal se mírným hlasem.
„S-Sere-Serena," vykoktala a zapotácela se.
„Hm, dobrá. Ori, odveď ji do pokoje pro hosty a dej tý chuděře najíst!"
Menší trpaslík se zrzavými vlasy a vousy ji zavedl do útulné místnosti s postelí a křeslem. Během chvilky jí donesl džbán vody a chléb s kouskem slaniny. Děvče se ihned hltavě pustilo do jídla, dokud Ori neodešel, cpala se jako by týdny nejedla. Jakmile však bouchly dveře, postavila se. Po tváři jí přeběhl krutý úsměv. Plán jí zatím vycházel...