Vražedkyně z Mirkwoodu

Ve společnosti psanců

„Vyhneme se cestě a pojedeme na západ," ukazoval Haren dýkou na mapu. Voren jen souhlasně přikyvoval.
„Do háje, mě tak bolí hlava," protáhla se opilá žena ze včera.
„Asi jsme to přehnali," zaskučel muž vedle ní.
Serena zrovna vrhala dýky do jednoho z kmenů. Brala to jako trénink.
„Umíš to používat?" ukázal na její meč mladík, který doteď balil věci na táboření.
„Jistě že," odsekla Serena a nechala další dýku ochutnat strom.
„Tak se ukaž," řekl a tasil svoji zbraň.
Serena znuděně zívla. Vytáhla meč z pochvy a jediným ladným pohybem odklonila meč protivníka, načež ho nechala couvnout. Mladík zakopl o její nohu, a aby toho nebylo málo, vypadla mu zbraň z ruky.
„Podvádíš," hekl, když se pokoušel vstát.
„A ty si myslíš, že se každý chová fér? Lepší je vždycky myslet na to nejhorší."
Pomohla mu na nohy. Mladík schoval meč a představil se: „Cole."
„Serena," stiskla mu ruku.

Cestovali za neustálého fňukání opilé dvojice. Tedy teď už jen s kocovinou. Oba byli ve středních letech a podle všeho šlo o pár. Muž se jmenoval Brandon a žena Liena. Jak už se Serena včera přesvědčila, měla neuvěřitelně pronikavý hlas. Pokaždé, když něco vypustila z úst, chtěla po ní něco hodit. Nejlépe něco ostrého a vražedného.
„Můžeme si odpočinout?" ozvala se opět.
„Jestli nezmlkne, tak ji asi podříznu," procedila mezi zuby vražedkyně.
„Asi se k tobě přidám," ozval se hlas vedle ní. Byl to Voren, který jí doběhl. Taky se chtěl od Lieny držet co nejdál.
„Tohle je normální?" zeptala se.
„Nebudeš tomu věřit, ale tohle je ještě dobrý."
Serena se musela při té představě usmát.
Pokračovali vytrvalým tempem asi dvě hodiny, než Haren, v čele skupiny, zavelel k odpočinku. Serena se s vděkem svalila na první pařez a hltavě se napila ze své čutory. Z brašny vytáhla sušené ovoce, které si přinesla z Jezerního města. Nechala ho kolovat, aby si každý mohl nabídnout. Chtěla tím poděkovat za přijetí.
„Není v tom jed, že ne?" měřila si Malory podezíravě kus sušeného jablka.
„Děvče, na tebe bych jedem neplýtvala," uculila se Serena.
Zbytku skupiny se tenhle výrok zdál velice vtipný. Až teda na Malory, která se vzteky zarděla.
Jak si Serena již stačila všimnout, byla hodně urážlivá.
Odpočinek každý strávil po svém.
„Jsi v pořádku?" přistoupil k ní Voren, který právě kontroloval okolí.
Našel ji jak se opírá o kmen stromu a podle toho, jak byla bledá, usoudil, že právě zvracela.
„Jo, v pohodě," otřela si ústa a pokusila se o úsměv.
„Můžeme klidně vyrazit o chvíli déle, nebo počkat do rána..." začal, ale dívka už vrtěla hlavou.
Vyrazili tedy.

Když padla tma, Lien a Brandon začali zpívat. Různé sprosté odrhovačky, které všem zvedli náladu.
Cole vyzval Malory k tanci. Společně vířili kolem ohně a smáli se. Dokonce i Serena tleskala do rytmu nápěvu. Haren pak začal vyprávět zážitky z bitev, kterými si prošel. Malory se nechala od Cola houpat v náručí, načež usnula. Haren zakončil večer jednou duchařskou historkou, z které se Cole cítil dost nesvůj. Lien a Brandon se společně zachumlali pod deku. Tábor pomalu usnul. Až na Vorena a Serenu.
„Dneska si vezmu první hlídku já," navrhla Serena.
„Ne, to nemusíš. Měla by ses prospat..." začal, ale nebezpečný lesk v dívčiných očí ho zastavil.
„NIC MI NENÍ," řekla důrazněji, než chtěla.
Voren přikývl a nechal ji tedy. „Pak vzbuď Cola a pořádně ho vystraš," uculil se když usínal.
Serena pochopila. Také si všimla, jak na mladíka zapůsobil strašidelný příběh.

Hlídka se táhla. Obcházela tábor, občas se podívala na srpek měsíce. Vzpomínkami se zatoulala na slavnost, kterou prožila v paláci krále. Tu noc svítily stejně nádherné hvězdy jako teď. Vzpomněla si na víno, které pila. Dokonce i na krále. Na jeho vůni, na sametově hebkou pokožku a především na jeho neuvěřitelný dar, naštvat ji jen co otevře pusu...
Z myšlenek ji vytrhl kradmý pohyb, který zachytila pouze koutkem oka. Nalevo ve stínu někdo byl. Zahlédla lesk jeho očí. Nedala na sobě nic znát. Vzala si dýku a začala si s ní čistit podrážku. V okamžiku, kdy se vetřelec chystal přiblížit, vrhla ji po něm. S křikem se mu zabodla do ramene.
Serena rychlým krokem přešla k neznámému. Muž, s vypoulenýma očima, mastnými vlasy, bezzubým úsměvem. Od pohledu slizký a zákeřný.
Voren byl okamžitě na nohou. „Co je?" zavrčel když, se přiblížil k vetřelci.
„Sledoval nás."
„Co jsi zač?" uhodil na něho.
Muž se jen zasmál a cosi zachrčel. Zřejmě nějakou nechutnou poznámku.
„Tak mluv. Co tu pohledáváš!" rozčílila se Serena.
„Tebe," usmál se.
„Cože?!" zhrozila se.
Muž jen vytáhl z kapsy svitek. Serena mu ho vytrhla z ruky. Rozvinula ho. Ve tváři se jí zjevilo zděšení. Našla tam svoji podobiznu a pod ní nechutně vysokou odměnu. Voren ji nakoukl přes rameno. Mírně hvízdl, když spatřil sumu, kterou král nabízí za dívku před ním.
Serena na něho vrhla nevraživý pohled. „Neboj," uklidnil ji. Pak si od ní vzal svitek, přešel k ohni. Čekala kdy zbudí ostatní, ale místo toho, hodil papír do ohně.
„Proč?" dala si ruce v bok.
„Proto," pokrčil rameny a hodil na ni soucitný pohled.
„Co s tímhle?" pokračoval a ukázal na mužíka, který se snažil vytrhnout dýku ze svého ramene.
Serena mu pomohla a vzápětí ho jedním obratným pohybem podřízla. Ani nemrkla.
Voren couvl. Plachým pohledem si ji přeměřil.
„Co? Prozradil by mě."
„Kde se to v tobě bere?" zavrtěl hlavou.
„Nezapomínej, že jsem pracovala jako nájemný vrah," upozornila ho.