Vražedkyně z Mirkwoodu

Komplikace

Ráno se Serena probudila ještě za svítání. Neohrabaně se posadila hmatajíc si na poraněný krk. Voren už byl u ní a pomáhal jí na nohy. Trochu se jí zamotala hlava, proto ji znovu posadil.
„Musíme jít," naléhala.
„Půjdeme, ale nejdřív ti vyměním obvaz a nasnídáme se."
Pojedli skromné jídlo, načež se Voren pustil do ošetřování. Nejprve sundal prosáklý obvaz, který se přes noc přichytil ke tkáni. Odstranění působilo krutou bolest. Pokaždé když Serena zkřivila obličej, se jí Voren omlouval, ale s odtrháváním nepřestával. Látka se konečně odlepila od rány.
Ještě než látku sundal, zarazil se. Sáhl Sereně na čelo.
„Co se děje?" ptala se.
„Asi máš teplotu."
„Nesmysl," a odfrkla si.
Voren odkryl ránu. To, co spatřil, ho šokovalo. Okolí rány zbarvené do ruda nehezky oteklo a v uvnitř se začínal tvořit bílý povlak. Serena jeho obavy vycítila.
„Co?"
Voren jen zavtěl hlavou. Očistil jí ránu horkou vodou. Poté nanesl rozžvýkané listy athelasu, který hojně rostl po celém lese. Ovázal ránu a opláchl si ruce vodou s čutory.
„Zůstaneme. Rána nevypadá dobře," rozhodl.
„Musíme jít. Nic mi není," odbyla ho Serena a postavila se.
„Ne, musíš odpočívat."
Ignorovala ho. Voren si jen povzdychl. Sbalil věci do vaku a vydal se za ní. Ani ne v poledne se zastavili na odpočinek. Ze Sereny se pot jen valil. Zarudlé tváře ji jen hořely. Začala cvakat zuby o sebe. Voren ji připravil deku, na kterou si lehla. Ruce a nohy se jí začaly divoce třást.
„Mu-sí-me jít," vykoktala ze sebe.
„Odpočiň si," nabádal jí Voren a přikryl ji druhou dekou. Na čelo jí přiložil studený obklad. Serena téměř ihned usnula neklidným spánkem. Voren z ní nespustil oči.

Královi muži pátrali po širém okolí. Jeden vyrazil do sousední vesnice, kde získal informace, že žádná podobná dívka tam nebyla. Jakoby se po Sereně slehla zem. Ovšem krátce po poledni objevili čerstvé ohniště. Při podrobném průzkumu našli zabité bandity v rokli pod táborem. Nemohli si být jistí, že to udělala Serena, ale král v tom viděl jistou naději. Rozdělili se na čtyři skupiny, přičemž každá jela na jinou světovou stranu. Není vyloučeno, že se vražedkyně mohla vrátit oklikou, aby zmátla případné pronásledovatele. „Snad je v pořádku..." zašeptal Thranduil ke svému jelenovi.

Voren zápolil s dalším záchvatem. Držel dívku v náručí a snažil se jí uklidnit. Obklady jí vyměnil pětkrát a ona stále hořela. Každý nádech se děsivě táhl. Musela dostat pomoc. Možná by jí ta léčitelka z vesnice dokázala pomoct, otázkou bylo, jestli by tu cestu vydržela. I kdyby ji Voren nesl v náručí, skoro jistě by ztratila veškerou sílu. Navíc by mohla přijít o dítě, což si nechtěl vzít na svědomí.
Zoufalý lidé, dělají zoufalé věci. Bude ho skoro jistě nenávidět....