Vražedkyně z Mirkwoodu

Hledá se

Legolas se společně s Tauriel vrátili do naprostého chaosu. Jakoby nestačili elfové, ale dokonce i lidé se drali do paláce. Každý, kdo mířil branou ven nesl v ruce jakýsi svitek. Legolas slezl s koně a odchytil jednoho prapodivného muže.
„Co to je?" ukázal na svitek.
Muž se bezzubými ústy usmál a odpověděl: „Cesta k bohatství." Přičemž svitek rozevřel. To co Legolas spatřil, mu vyrazilo dech. Obrázek Sereny a pod ním nemalá částka ve zlatě za její doručení.
Elf rozlíceně vytrhl muži obrázek z ruky a vtrhl do paláce.
„Co to má znamenat?" zakřičel na krále sedícího na trůně.
„No odměna," řekl Thranduil nevzrušeně.
„Uvědomuješ si, co provádíš?"
„Hledám svoji zlodějku," odpověděl suše.
„Půjdou po ní všichni tihle lidé. Tyhle podivné existence," zmírnil hlas.
„Ano, to doufám. A s trochou štěstí mi ji co nejdříve přivedou zpět."
„Myslíš, že tu bude chtít zůstat?"
„Přesvědčím ji."

Do Jezerního města se stahovalo čím dál více cizinců, mezi kterými se motali i elfové. Všimli si toho snad všichni a Serena nebyla výjimkou. Zůstávala celé dny v domě a vycházela jen večer, aby ji nikdo nepoznal. Ale ani to nebylo moc bezpečné...

Bard seděl nad svým pivem a poslouchal šum v putyce. Od sousedního stolu slyšel historky o ženách. Napravo se zase hašteřili staří válečníci. Odněkud z rohu k němu dolehl skřípavý hlas, zmiňujíc krále Mirkwoodu. Bard zpozorněl. Muž máchal s nějakým papírem a dožadoval se pozornosti. Celá hospoda ztichla. Muž poté promluvil: „Mám tady nějaké vyřizovaní. Neviděl někdo tuhle dívku?"
Všechny stoly se sběhly k jeho a soustředěně si prohlíželi svitek, na kterém byla vyobrazená dívka. Postupně každý zavrtěl hlavou až na jednoho postaršího muže.
„Tu už jsem tu někde viděl, ale nevzpomenu si kde..." poškrábal se na hlavě.
Dveře se s bouchnutím zavřely. Nikdo si nevšiml, že Bard odešel pryč.

„Je zle, musíš odsud. Už jsou ti na stopě," vtrhl lovec do domu.
Serena uklízejíc kuchyň strnula.
„Né, nemůže jít pryč. Je naše," začala fňukat Tilda utírajíc nádobí.
„Říkal jsem, že neohrozím rodinu," přimhouřil oči Bard.
Serena mlčky přikývla. Rozloučila se, vzala si něco málo zásob a odešla s Bardem na jeho loď. Pod rouškou tmy vypluli na protější břeh jezera. Oba zarytě mlčeli. Sereně bylo jasné, že je jen otázkou času kdy na ni přijdou, ale čekala, že aspoň ještě týden nebo dva to vydrží.
„Díky. Za všechno," zamumlala, když vylézala z lodi.
„Není za co. Zvládneš to?"
„Ano, jsem přeci vražedkyně," pokusila se o úsměv, ale ten nepřicházel. Nakonec Bardovi stiskla ruku a odběhla směrem k lesu. Člověk ji nějakou chvíli pozoroval se smutkem v očích. Nakonec odstrčil loď od břehu. Otočil se směrem k domovu.