Vražedkyně z Mirkwoodu

Je tohle konec?

Jakoby se zastavil čas. Koňská kopyta bušila do země. Brnění zvonilo a vojáci řvali svůj bojový pokřik. Elfští lučištníci se rozestoupili a během několika okamžiků vypouštěli jednu salvu šípů za druhou. Trpaslíci v prvních řadách padali k zemi, dokud nedostali rozkaz: „Štítová hradba!"
Ocelová zeď propustila jen minimum šípů. Lučištníci se rozdělili na dvě poloviny a obestoupili bojiště po pravé a levé straně. Mezitím došlo ke tvrdému střetu v přední linii. Jezdci narazili na mohutné štíty nepřátel. Několik jich padlo. Koně ryčeli a jezdci se skáceli v hektolitrech krve.
Hradba byla prolomena za cenu sta životů. Nyní elfové Předváděli své umění v boji se šavlemi. Oháněli se na všechny strany a měli nad hromotluckými trpaslíky převahu. Lukostřelci se rozdělili na jednotlivce a stříleli nikoli po salvách, ale jako ostrostřelci.

Serena zabila pár trpaslíků svým zakřiveným mečem. Hledala Thorina – svůj cíl.Běsnění kolem ní byla jen kulisa. Svůj mozek napínala co to jen šlo, aby našla to, co hledá. Ano, našla ho. Uprostřed bitvy. Zrovna srazil dva elfy k zemi a rozdrtil jejich kosti těžkým bojovým kladivem, jen to křuplo. Mám to ale štěstí, pomyslela si.

Dýka se zaleskla ve svitu krvavého slunce a zahryzla se přímo do lýtka. Thorin klesl na jedno koleno. Pořád se rozháněl kladivem jako smyslů zbavený, ale to už Serena tančila ve víru těžkých ran a dostávala se k němu blíž a blíž. Chvilková nepozornost a zasadila mu krutou ránu do spánku jilcem meče. Král se skácel k zemi. Mdloby nad ním převzaly moc.Táhla ho kus cesty k elfskému ležení. To nepujde, má na sobě moc železa.

Jako na zavolanou k ní přicválal Legolas s jejím koněm. Stín jí zvesela zaržál na pozdrav, jakoby ho právě probíhající válka nijak nevzrušovala. Elf jí pomohl naložit trpaslíka na svého koně. Zasvištěl šíp a Serena elfa prudce odmrštila stranou. Legolas klopýtl a upadl do zválené trávy. Než se stačil vzpamatovat, Serena mrštila dýkou po střelci. Schytal to do ramene.Vyšvihla se do sedla a nedbala ryku kolem. Spěchala i s Legolasem do ležení.

„Přijíždějí! Mají vězně!" hlásili hlídky v táboře.
Přijeli ke královskému stanu, kde právě Thranduil sesedal ze svého jelena. Trpaslíci se stáhli. Všichni se nyní sháněli po jídle a odpočinku. Jeden tmavovlasý elf chytl Stínovu uzdu a poplácal koně po hřbetě. Legolas se mezitím vítal s otcem. Na všech tvářích hrál úsměv. Na všech kromě Sereniny. Ta se skácela ze sedla zachycena mladým elfem, který si jako jediný všiml, že po vraníkově srsti stéká proud krve.

Vše se zastavilo. Tma. Nic, jen slabý hlas, který k ní promlouval. Cítila palčivou bolest v levém boku, když se dřevo rozlomilo. Oheň. Schvátil ji nesnesitelný žár a zmítal jejím tělem, dokud její končetiny nebyly přivázány k prostému lůžku. Smrt obcházela její postel. Byla blízko. Příliš blízko...