Vražedkyně z Mirkwoodu

Vyjasnění

Serena se neopovažovala ani dýchat, natož se pohnout. Malory nechápala, co se děje. Král totiž rychle vstal a chytl Vorena pod krkem. Ocel zaskřípala, načež se opřela o jeho šíji. Ostatní si jich naštěstí nevšímali. Serena zatahala krále za rukáv.
„Nech ho. To není, jak myslíš."
Thranduil ji neslyšel. Zatmělo se mu před očima a myslel jen na to, jak tomu člověku před sebou oddělí hlavu od zbytku těla. Hedvábná pleť ustoupila svalům a odhalila tak děsivou tvář panovníka.
„To ne já," vyloudil ze sebe Voren. Docházel mu vzduch. Každý nádech zněl žalostněji.
„Dost. Já s ním nikdy nic neměla!" vyhrkla Serena, čímž si vysloužila pozornost pár čumilů.
Thranduil nepatrně povolil stisk.
„Pusť ho."
„Vždyť Voren..." začala Malory, ale Serena ji ostře přerušila: „Ne Malory. Sklapni!"
„Pokračuj," vybídl jí král pořád svírajíc Vorenův krk.
„On říkal, že je jeho..." zamumlala.
Nyní Thranduil obrátil svůj pohled k Sereně. Zřejmě ho nejhorší záchvat vzteku přešel a byl schopný normálně uvažovat. Pokožka mu zase pokryla větší část obličeje.
„On mě jen kryl," vysvětlovala Serena.
„Proč?" nechápal král.
„Přemýšlej, byla jsem na útěku před tebou a najednou se rozkřikne, že čekám dítě. Jediný způsob jak nevzbudit podezření bylo předstírat, že Voren a já..." nedořekla to.
Král povolil sevření. Voren se konečně zhluboka nadechl.
„Je to pravda. Zase tak dlouho se neznáme, aby se něco takového mohlo vůbec zjistit," obhajoval ji.
„Takže tě král nehledal kvůli tvé práci?" vykulila oči Malory.
„Ne," sklopila zrak Serena.
Malory si přiložila ruku k ústům. „Takže tenhle je..." ukázala na krále. Serena přikývla.
„Pojď, půjdeme najít Harena," odtáhl Voren dívku pryč. Naštěstí Liena a Brandon zpívali dostatečně silně, aby opilí elfové neslyšeli celý rozhovor.

Serena se vyhýbala královu pohledu, který na ní visel už pěknou chvíli.
„Já... omlouvám se. Chtěla jsem ti to říct až v paláci při nějaké vhodné příležitosti..." začala, ale král ji přerušil, když ji pevně objal.
„Povíš mi to později," zašeptal a položil svoji bradu na Sereninu hlavu.
Po dlouhém objetí rozkázal postavit svůj stan. Vskutku těžký úkol pro podnapilé vojáky, ale nakonec se jim to přeci jen povedlo. V soukromí plátěných stěn se oba cítili trochu jistěji. Posadili se na kožešiny rozestlané po zemi.
„Takže... Jak dlouho to víš?" zeptal se jí.
„Pár dní."
„Měla jsi v plánu se vrátit?"
Serena sklopila oči. „Neměla."
„Ty bys mi to zatajila?!" vyděsil se Thranduil.
„Ano. Pochop... Já nejsem zvyklá na to, že mě někdo omezuje..." snažila se mu vysvětlit, ale on nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Jen jsem chtěl, abys bylav bezpečí."
„Cítila jsem se jak v kleci."
„Dobře, tak jsi utekla. A co bys dělala potom?"
„Chtěla jsem pryč. Voren mi chtěl pomoct."
„Takže bys nechala toho člověka, aby si hrál na otce?" zeptal se znechuceně král. Nikdy se netajil tím, že lidi pro něho byli něco míň než elfská rasa.
„Lidé nejsou tak špatní, jak si myslíš. I já jsem napůl člověk, na to nezapomínej," upozornila ho a pokračovala: „On mi chtěl jen pomoct. Na nic by si nehrál."
„ To mě tak moc nenávidíš?"
„Ne, jen jsem nechtěla být jako ve vězení. A když jsem něco řekla na svoji obranu, nebral si mě vážně."
Thranduil se odmlčel. S těžkým srdcem ji dal za pravdu: „Dobrá, část viny za to nesu i já."
„Vůbec nevím co mam dělat. Mám hrozný strach," přiznala se Serena.
„Nemusíš. Tohle zvládneme," usmál se povzbudivě.
„My? Po tom všem si mě chceš nechat?"
„Ne jen tebe. Vás oba." Políbil jí. Dlouho po tom, co Serena usnula, si i král dovolil zavřít oči. Ovšem ani potom ji ze své náruče nepustil.