„Zlý sen! Pro člověka pod skleněným zvonem, prázdného a zaraženého jako mrtvé dítě, je svět sám jeden velký zlý sen."
~ Sylvia Plath
-
you were from a perfect world
a world that threw me away
-
Gerard neuměl zpívat. Nebo o tom alespoň nevěděl.
Jediným místem, kde se mohl přesvědčit, jak tomu skutečně je, byl jeho skromný apartmán, jehož bílé zdi, které v permanentním šeru získávaly tmavošedý nádech, už měly definitivně svá nejlepší léta za sebou, tudíž se nedalo spoléhat na jejich zvukovou izolaci. Nasvědčoval tomu kupříkladu fakt, že když se mladý pár, obývající prostory za oněmi stěnami po večerech hádal, slyšel Gerard každičké slovo, aniž by se musel nějak namáhat. K jeho smůle svůj byt zřídkakdy opouštěl, takže nedobrovolně vyslechl skoro všechny výměny názorů, které mezi sebou ti dva měli, stejně jako výkřiky rozkoše, když spolu následně skončili v posteli. Ne že by si snad všechno z toho pamatoval, protože se sám musel soustředit na něco docela jiného.
Odlupující se barva a mastné skrvy na stěnách zoufale volaly po vymalování, ale k tomu se Gerard nechystal dřív, než v příštím životě. Neměl proč. Barva něco stála a stejně ho nikdo nenavštěvoval, protože kdo vás může navštěvovat, když vás nikdo nezná? Podobně neměl důvod uklízet všechny ty věci, co se povalovaly kolem a místy tvořily neutěšené hromady starého, nepotřebného harampádí. Gerard byl jako malé dítě - co se mu líbilo, to sebral, občas jen tak ze země, občas někomu bez dovolení. Drobné krádeže patřily k těm malá věcem, ve kterých byl skutečně dobrý. Dozajista to nebylo morálně správné, takovým způsobem získávat věci, které mu nikdy k ničemu kloudnému nebudou, ale to ostatně nebyly ani svým předchozím majitelům, protože Gerard věděl, že člověk takovou spoustu věcí k životu nepotřebuje. Ani on je nepotřeboval, ale zkrátka mu dělala dobře jejich společnost, když už postrádal tu lidskou. A díky nim se jeho mizerně zařízený byt, jehož největší technickou vymoženost tvořil plynový sporák z konce devadesátých let, nezdál tak prázdný.
Byly to všechny možné druhy cetek, od zrezivělých drátů přes ptačí kosti a bižuterii všech cenových kategorií až po plyšové medvídky a další hračky. Jeho nejoblíbenější byla bezpochyby panenka, které chyběla půlka jedné paže. Našel ji kdysi pohozenou na hřišti kousek za domem a pojmenoval lady Anna, podle povídky, kterou měl rád. Lady Anna měla platinově blond vlasy, které jí Gerard ostříhal po ramena, aby se zbavil zacuchaných konců. Na sobě bleděmodré šaty pod kolena, sametový kabátek, krajkové punčošky a lodičky, které se ve světle nádherně leskly. Nutno podotknout, že to všechno Gerard legitimně zaplatil, protože nesnesl pomyšlení, že by čestná a vznešená lady Anna snad měla nosit kradené šatstvo. Padla na to spousta peněz, takže se musel následující měsíc živit jenom polévkami ze sáčku, ale co by pro Anne neudělal.
Panenka zatím s prázdným pohledem seděla na poličce, kterou Gerard na rozdíl od ostatních kusů nábytku pravidelně čistil od prachu a uprostřed vší té mizérie působila jako pěst na oko. A lady Anna mlčela, přesně jako v té povídce.
Gerard se na ni usmál a zády dopadl na špinavou matraci, nebo, jak on tomu říkal, a možná to bylo i výstižnější, přijal vysvobození.
-
Frank netušil, kam směřují jeho kroky. Nepoháněla ho vidina cíle, nýbrž vědomí, že se každou vteřinou pořád vzdaluje od toho strašného místa, které mu mělo být domovem. Od oné chladnokrevné vraždy, která se mimochodem stala na druhém konci města, uplynuly už skoro tři měsíce a rodiče ho bez dozoru pořád málem odmítali pustit na záchod. Nesnášel je za to, a zároveň nesnášel sebe, protože ač si to nerad přiznával, tuto vlastnost po nich zdědil. Ale faktem bylo, že Frank s tím alespoň neměl komu ničit život, a nejspíš ještě dlouho mít nebude. Ne že by po tom netoužil - po tom někom. Ale vztahům se vyhýbal jako čert kříži od toho fiaska s jeho první (a poslední) přítelkyní, se kterou se dal dohromady jenom proto, že nedovedl klást dostatečný odpor. A taky bylo fajn mít někoho, od koho si vždycky mohl opsat domácí úkol. Vydrželi spolu sotva dva měsíce, po kterých Jamiu přestaly bavit Frankovy neustálé výmluvy, že s ní nemůže někam jít a provádět věci, které byly podle ní pro mladé páry normální. Neskončilo to nijak zvlášť dramaticky, protože Frank Jamiu ani v nejmenším nemiloval, a byl za to rád. Kdyby se tak stalo, už by ji nikdy nepustil.
