Coma White

18 | All the best people are crazy

Frank zbrkle pobíhal po pokoji a házel do batohu skoro všechno, co mu přišlo pod ruku, jenom aby tři čtvrtiny z toho posléze zase vyndal a nahradil něčím jiným. Občas se jen tak na místě zastavil a na moment vypnul, občas udělal spontánní otočku, přičemž v polovině případů do něčeho vrazil, občas se srdečně rozesmál, občas všechno dohromady. A jestliže jeho chování nedávalo smysl, pak jeho život dával smysl ještě o mnoho menší.

Po chvilce váhání si přibalil taky paralyzér, což mu okamžitě zatemnilo svědomí, ale člověk musí být připravený na všecko, zvlášť, když se chystá dobrovolně strávit noc v bytě člověka, který mu ještě před čtrnácti dny vyhrožoval nožem, zdrogoval ho a -

Ale ne, houby. Gerard nebyl doopravdy nebezpečný a už vůbec ne zlý, to Frank věděl. Kdyby tomu tak nebylo, dávno by vyklidil pole.

Věc se měla tak, že bez cizího zásahu by Gerard nejspíš jednoho krásného dne zůstal v bezvědomí ležet na studené, prkenné podlaze svého bytu, za který nějakým zázrakem zjevně zvládal platit nájem a ležel by a ležel a nikdo by nikdy nepřišel, leda o několik dní později sousedi se stížnostmi na zápach rozkládajících se tkání. Něco takového Frank nemohl jen tak dopustit. V jeho očích Gerard nebyl žádný vymletý feťák, ale lidská bytost, člověk s příběhem a vlastní identitou, která Frankovi imponovala možná víc, než je zdrávo. A doufal, že taky někdo, kdo je ochotný projevit alespoň základní procento snahy, které dokázal ocenit i u Jamii - a pro Gerarda to pak platilo pětinásobně.

Pár knížek, tužky a prázdný blok, polštář s lemurem, filcová deka, přehrávač a miniaturní reprák se širokým repertoárem, hromady kapesníků, sušenky a tyčinky a želé bonbóny všeho druhu, karty a první balená káva, která mu v obchodě přišla pod ruku. Tak trochu uvnitř umíral pod nátlakem směsi paniky a všeobecné rozpolcenosti. Naposled přespával jenom u Jamii a to už bylo dávno, minimálně ve Frankově vnímání času. Nehledě na to, že Jamia si nepovídala s hlasem ve své hlavě, závislá byla jenom na Frankovi, což bylo sice otravné, ale nikoli smrtelně nebezpečné, nevlastnila žádný děsivě obrovský nůž a především ji znal.

Mámě samozřejmě řekl, že stráví víkend s ní a držel si všechny prsty, co měl, aby na sebe ty dvě náhodou nenatrefily při sobotních obchůzkách nákupního centra. Z filmů věděl, že přesně takhle se to vždycky podělá, takže předpokládal a doufal, že tentokrát by se statistika mohla přiklonit na jeho stranu. Taky předpokládal a doufal, že se Jamia přecejen nezměnila natolik, aby to poznamenalo její vrozenou lenost a nechuť za bílého dne někam chodit.

Na vrch všech těch krámů ještě přihodil peněženku a mobil a vyrazil ze dveří, ještě než se rodiče stihli vrátit z práce. Nebyl si jistý, jestli zkrátka stále ještě neprochází svou moje-rodina-je-trapná fází nebo mu odpor k lidem, jež ho přivedli k životu, už zůstane napořád, každopádně zrovna teď absolutně odmítal brát najevo jejich existenci. Snil o tom, že jakmile odmaturuje, dostane se na vysokou někam hodně daleko, kde mu k naplnění jeho nedobrovolných citových závazků úplně postačí tu a tam napsat domů email, obohacený o nějaká ta u srdce hřející adjektiva.

Ale co Gerard? Problesklo mu hlavou. Možná by pro začátek mohl zůstat bydlet u něj. Obcházet ulice s kytarou a miskou na drobné nebo obracet hranolky v McDonaldu. Každý den vykouřit krabičku Malborek, dokud mu dehet neucpe plicní sklípky. A v klidu zemřít, nikým nepostrádán.

Lampa, s kterou tak tak neutrpěl čelní srážku, ho vrátila zpátky do reality. Občas se zasnil až moc dopředu. Neskutečně ho žralo, že má od života ty nejnižší možné požadavky a přesto se zdají nesplnitelné. Taky si mohl přát vypolstrované křeslo v horním patře prosklené budovy nějaké zkažené konfekční firmy, servírující nadrženým puberťákům poslední módní trendy, šité skupinkou nelegálně pracujících dětí a týraných žen v nějakém Bohem zapomenutém koutu Asie. Nebo se přidat k megaslavné rockové skupině a dennodenně pózovat před desítky objektivů. Nebo objevit lék na rakovinu. Nebo si otevřít vlastní italskou restauraci a trávit dny krájením rajčat na domácí pizzu.