Gerard při vznášení svých požadavků navenek působil klidně a sebejistě, ale uvnitř ve skutečnosti panikařil. Neměl nejmenší tušení, co s tím klukem udělá. Damien se stále nehlásil, aby mu poradil - jakoby mu znenadání došly baterky. A Gerard nebyl zvyklý se rozhodovat sám. Jestli to vůbec uměl.
Naštěstí se Frank nechystal k žádným projevům odporu. Pravdou bylo, že sám měl jeden kapesní nůž schovaný v kapse u kalhot (pro všechny případy společně s nemalou hotovostí), ale vedle toho, kterým na něj stále ještě mířil jeho únosce, vypadal směšně a pateticky, jako hračka pro malé děti. Ale i kdyby byl dvakrát tak větší, Frank by se nikdy nepustil do ozbrojeného konfliktu. Možná, ale jenom možná, by v případě bezprostředního ohrožení vlastního života dokázal někomu uštědřit nečekané bodnutí do břicha a pak utéct do bezpečí, ale takhle ani ve snu. Třebaže se nebál uprostřed noci utéct z domu a toulat se po městě, z lidí měl strach pořád. Ostatně nejspíš právě proto v noci utíkal z domu a sám se toulal po městě.
Aniž by sklopil ostrou čepel svého nože, oznámil Gerard, že jde udělat ten čaj. A nanovo vystrašený Frank na prahu chodby a obývacího pokoje osaměl. Co se týče druhé zmiňované místnosti, pomyslel si Frank, že jestli jde vážně o obývací pokoj, neměl nejspíš jeho únosce už roky žádnou návštěvu. Místnosti dominovala středně velká skříň, která spolu s omšelým křeslem představovala jediné dva kusy nábytku. Vedle radiátoru ležela matrace se zmuchlanou dekou a polštářem barvy brčálu, což napovídalo, že kromě obýváku jde rovněž o ložnici.
Ale hlavně tu byly ty věci. Spousta věcí. Nekonečno věcí.
Frank o takových lidech už slyšel - lidech, co si doma shromažďují hromady krámů, které jejich obytný prostor pomalu proměňují na smetiště, až jednoho dne zjistí, že se nemají kam hnout. Matně si vzpomínal, že v tom hrála roli nějaká psychická porucha, jakože se těch věcí nedokážou zbavit, protože k nim mají moc silný vztah. Gerardův obývák, nebo co to vlastně bylo (v mnoha ohledech připomínal spíš nějaké undergroundové muzeum, takové, kde se vybírá dobrovolné vstupné, které stejně nikdy nikdo nezaplatí) vypadal podobně. Jenomže těch věcí zas nebylo tak moc. Ve své podstatě zaplňovaly prostor, kde mají normální lidé nábytek, nebo alespoň nějakou nevkusnou pokojovou rostlinu, která se jinam nevešla. Ta tu mimochodem byla taky, ale Frank si jí všiml až později, jelikož životem zrovna nekypěla. Vlastně bylo víc než pravděpodobné, že ji pěkných pár týdnů nikdo nezaléval.
Frankův únosce, který stále ještě vedle v kuchyni vařil čaj, tu narozdíl od těch cvoků z pořadu Máte doma uklizeno? neměl žádné trouchnivějící židle, do stropu sahající stohy oblečení a deset let starých bulvárních časopisů, rozpadající se boty ze secondhandů ani nepoužitelné součástky do počítače. Kdepak, Gerardovy věci byly skutečně zajímavé.
Byla tu každičká absorudita, na kterou Frank pomyslel. Kytice uschlých růží, budík s žirafou, zašlý zdobený krucifix, letní slamák s tyrkysovou mašlí, několik barevných střepů na parapetu nebo svíčky nejrůznějších tvarů a velikostí. Převládaly ovšem hračky, hlavně ty plyšové. Většinou vypadaly ošuntěle, měly utrhané packy nebo jim chybělo jedno oko, ale přesto, nebo možná právě proto, v sobě měly cosi magického. Taky panenek tu bylo dost. Nejvíc vynikala Barbie s blonďatým mikádem, oděná do krásných, plesových šatů. Rovněž jí chyběl jí kus ruky, ale to jí ani v nejmenším neubíralo na kráse. Jako jediná seděla na jinak prázdné poličce, která zdá se nesloužila jinému účelu.
Gerard se skutečně vrátil s táckem, na kterém balancovaly dva hrnky s čajem. Dokonce přihodil i pár sušenek, které vyhrabal kdesi v temných hlubinách kredence a nebyl si úplně jistý, zda už nejsou nějaký ten pátek prošlé, ale zdály se mu ještě docela dobré. Zatímco Frank přemýšlel, kde jeho únosce ke všem těm předmětům přišel, učinil Gerard v kuchyni rozhodnutí, se kterým mu výjimečně neporadil Damien, který se pořád ještě neozval.
