„Prosím, prosím, prosím, prosím..."
„Ne, ne a ne," zopakoval Frank už asi pomilionté.
„Jenom trošku. Trošičku. Podělaný zrnko."
Vzal Gerardovi třesoucí se ruce do svých a upřeně se zahleděl do jeho ustrašených, oříškově hnědých očí.
„Zvládneš to. Fakt. Já ti věřím."
„Ale já nechci!" Vyhrkl Gerard asi milisekundu předtím, než propukl v pláč.
„A nesahej na mě!" Vysmekl se mu a zabalil se do deky v protějším rohu místnosti. Hlasitá hudba pomalu přestala pomáhat.
Telefon! Dostaneš leukémii! Idiote. Vstávej, vstávej. Svět je z plastelíny. Rozřežu tě! Pusť mě dovnitř, červe.
Nejdřív ji zahlédl jen koutkem oka.
Červe, červe, červe.
Syčela a skřípala jako rozvrzaný parní stroj.
„Gerarde?"
Myslím, že ten liliput něco říká. Jdu si pro nůž. Vysaju ti hlavu. Musíš -
„Zmizni!" Vykřikl a ohnal se po Frankovi, který tak vzápětí skončil s jeho loktem v puse a hlavou vrazil do stěny za sebou. Bolestivě vyjekl a dokonce mu vyhrkly slzy, jenomže Gerard si ničeho z toho ani nevšiml, neboť ve chvíli, kdy si Frank mnul zasažená místa a v obavách zacouval až ke dveřím do chodby, kde měl dostatečný odstup a zároveň výhled na další potenciální nebezpečí, se dávno celý zabalil do deky, odkud modře zabarveným štětcem šermoval do prázdna.
Už mám nůž. Rozřežu tě.
Frank vzdal veškeré snahy a zaujal roli pozorovatele.
Tma přišla.
„Přišla Tma," zopakoval Gerard ustrašeným šepotem.
Volala Daisy. Potřebuje pohlídat děcka. Můžeš je vzít do márnice. Vypni ten zatracený telefon!
Frank z nenadání ucítil v ústech cosi sladkého, což ho během několika vteřin dovedlo ke zcela správné dedukci, že mu teče krev z nosu. Utřel ji do rukávu, neboť nejbližší balíček kapesníků ležel skoro tři metry daleko a on se nechtěl hýbat víc, než bude nutné. Nijak zvlášť netoužil po tom, aby si Gerard místo jeho hlavy vyhalucinoval drtič odpadků v traumaticky hororovém hávu, nebo cokoli jiného, co by ho možná mohlo dohnat až k násilí. Připadal si bezmocný. Možná si tu a tam z nudy přečetl nějaký ten článek na Wikipedii, ale k psychologovi měl pořád daleko. Skoro začal přemýšlet, zda nebude lepší tuhle šílenou odvykačku ukončit.
Zachraň Annu!
Gerard ztuhl, když spatřil, jak Tma trhaně změnila směr a začala namísto něj ohrožovat pevnost jeho milované panenky. Nejprve ho cizí ženský hlas zmátl. Proč Anna nevolá o pomoc sama?
Protože nemůže, idiote!
Ovšemže. Tma se Anně omotala kolem krku. Udusí ji. Ale pokusit se o její záchranu by znamenalo...
„Ať přestane! Řekni jí, ať toho nechá! Má Annu!" Křičel Gerard z plných plic. Přišlo to tak náhle, že se Frank málem leknutím praštil do zdi. Už zas.
MLČ!
„Zachraň Annu, zachraň Annu, zachraň..."
A pak Gerard dostal facku. Od nikoho. Alespoň Frankovi to tak přišlo. To už ve své náruči svíral blonďatou panenku, kterou v očích jeho společníka vyrval ze spárů jakési pekelné příšery.
