V čemsi to připomínalo umírání. Plné lítosti, strachu a samoty. A hlavně osvobození.
Gerard často zadržoval dech. Zkoušel, jak dlouho to vydrží. Jednou se díky tomu malém utopil - od té doby své pokusy raději přesunul mimo koupelnu. Ne proto, že by snad netoužil definitivně opustit tento svět. Jen věděl, že si to nezaslouží. Ještě ne.
A tak se kolem něj na pár chvil úplně zastavil v oparu šedavé existence, příjemného napětí a předstírané sebekontroly, jen aby se o několik okamžiků později zhroutil v zoufalé, pronikavě ječící trosky.
Heroin byl jiný. Postrádal city.
Možná to dřív bývalo jinak, Gerard už si nevzpomínal. Za to mu narušené mozkové receptory nezapomněly připomenout, že je čas na další dávku. A tentokrát to načasovaly o poznání lépe, než předešlého dne. Když se z chodby ozvalo klepání, euforické uvolnění už natolik naředila všudypřítomná nuda, že bylo zcela zbytečné si s ním dělat starosti.
A Frank se opět usmíval, jakoby mu někdo nastřelil dolíčky. Trochu křečovitě, ale vlastně docela mile.
Gerard mu úsměv oplatil, aniž by přitom pocítil nějakou výraznou pozitivní emoci, ale vzápětí ho nechal opadnout. Přesněji řečeno změnit v děsu plný údiv.
Za Frankem se plazilo cosi cizího, s rudě planoucíma očima a jasně nepřátelskými úmysly. Gerard se už už chystal zabouchnout dveře a zmizet do bezpečí, když se na poslední chvíli rozhodl zachránit i Franka. Ne zrovna jemně ho popadl za paži a vtáhnul dovnitř. Vydal ze sebe výkřik, zčásti způsobený bolestí, z části leknutím, a k smrti vyděšený se obrátil na Gerarda, který se opíral o dveře, jakoby se je někdo z druhé strany násilím snažil otevřít.
„Co blbneš?!"
Gerard místo odpovědi ukazováčkem před rty naznačil, že veškeré zvukové projevy se od tohoto okamžiku považují za nežádoucí, načež Frankovi zacpal pusu, když se nadechoval k další námitce.
„Ticho!" Rozkázal sotva slyšitelně.
„Co se děje?" Zašeptal Frank, když se mu podařilo zbavit se Gerardovy ruky, a zašeptal to tak potichu, jak jen dokázal, protože nejasně tušil, že drogová závislost není to jediné, co je s Gerardem v nepořádku.
„Stál přímo za tebou," pokračoval šeptem Gerard a podíval se do kukátka.
„Pořád tam stojí."
„Když zamkneš, tak se sem nedostane," poradil mu Frank, přičemž záměrně přeskočil dotaz na identitu neznámého tvora či netvora.
„Proleze klíčovou dírkou. Já je znám, jsou to malý svině. Musíme ji ucpat."
Vzhledem k tomu, že se odmítal hnout ode dveří, musel zaúkolovat svého druha.
„Myslím, že na stole jsou žvýkačky."
„Žvýkačky?"
„Nic lepšího nemám."
Frank poslušně udělal, co se po něm žádalo a zase jednou se podivil, jak se u všech všudy mohlo stát, že jeho život nabral zrovna takový směr.
Gerard žvýkačku chvilku zpracovával, přičemž se ještě několikrát přes čočku podíval ven na chodbu. Bytost z pekel se zjevně nehnula z místa.
„A jak to děláš, když ti nemá kdo podat žvýkačky?" Vyzvídal opatrně Frank, zatímco Gerard pracně zalepoval klíčovou dírku. Měl starý zámek. Náhodný kolemjdoucí se bez větších obtíží mohl sehnout a podívat dovnitř, ale těžko si představit, že by se v tomhle špinavém baráku někdo takový našel.
