Když se Frank probudil, okamžitě mu došlo, že je něco v nepořádku. Tohle nemůže být jeho postel, tu od podlahy dělí mnohem víc centimetrů. A vonělo to tu taky jinak, než u něj v pokoji. Trochu zatuchle, ale ne vyloženě nepříjemně, každopádně docela cize, což mu v hlavě rozsvěcovalo varovná světélka. Kdosi na něj mluvil, ale Frankovi do mozku přicházely jen zvuky, ochuzené o veškerý význam. Nedokázal se zorientovat, což mu mimo jiné příliš neulehčovala ani monotónní bolest hlavy. Jenom matně tušil, že se stalo něco špatného a že by tady rozhodně neměl být.
„No tak, vstávej přece. Můžeš jít domů."
Především tu neměl usnout, ksakru. V jedné místnosti s Gerardem, tím, který ho tady celou noc proti jeho vůli držel, aniž by mu vysvětlil proč a vyhrožoval mu. Bylo to vůbec možné? A taky mu nabídl cigaretu a uvařil čaj. A pak... co se stalo pak? No ano, povídali si. Proti vší pravděpodobnosti tomu magorovi vyzradil tolik nezáživných detailů svého života, že by to vydalo na slušnou telenovelu. Dokud Frank, opět proti vší pravděpodobnosti, neusnul. Ale teď už mu výčitky stejně byly pramálo platné. Podle všeho byl pořád naživu - to se dalo s ohledem na jeho momentální situaci výjimečně brát za pozitivum - a co víc, Gerard mu zrovna řekl, že může jít domů, tak na co ještě čeká? Bylo tři čtvrtě na šest - Frank sice Gerardovým bůhví kde sebraným hodinám pranic nevěřil, ale vzhledem k tomu, že všechny čtyři ukazovaly stejný čas, rozhodl se udělat výjimku - a těžkými závěsy už prosvítalo světlo, takže měl nejvyšší čas, než se rodiče vzbudí a ztropí scénu. Váhavě se postavil, přičemž málem zakopl o vzduch - až tak rozespalý byl - a pohmatem zkontroloval, že jeho kapesní nožík, který mu byl beztak k ničemu i peněženka jsou na svém místě.
„No tak už běž," pobídl ho Gerard ještě o něco netrpělivěji, než předtím. Frank si všiml, že se trochu třese a těká očima sem a tam, ale zrovna si nemohl vzpomenout, co všechno to může signalizovat a Gerard byl především stále jeho nepřítel, záporák, kterému rozhodně nehodlal pomáhat, natož s ním soucítit, takže radši začal couvat ke dveřím, dokud mohl. Na jediný moment z něj nespustil oči, ani když bral za kliku a pomalu za sebou dovíral dveře, ale Gerard mu v úniku skutečně nechtěl zabránit. Právě naopak, toužil se ho co nejrychleji zbavit, protože už mu vážně začínalo být trochu špatně.
-
Jak jen jsi ho mohl nechat jít?
Gerard ustrašeně vyjekl. Normálně byl na Damiena zvyklý, ale posledních pár hodin ho úplně vypustil z hlavy. Nebo se z ní spíš vypustil Damien sám. Ale vrátil se, samozřejmě že se vrátil. Nemohl přece jen tak odejít. Možná se zkrátka urazil? Ne, to nebylo příliš pravděpodobné. Když se Damienovi něco nelíbilo, dával to obvykle hlasitě najevo nebo Gerarda alespoň tu a tam popichoval aby se pomstil, ale nikdy se úplně neodmlčel. Prostě se na Gerarda vykašlal, když ho nejvíc potřeboval. Co všechno v jeho nepřítomnosti udělal špatně?
Idiote. Vrátí se a zabije tě. To ti vážně nedochází?
Gerard se několikrát zhluboka nadechl a vydechl, aby se uklidnil.
„Nic jsi mi neřekl. Nebyls tu."
Že nebyl? Já jsem tady pořád. Nikdy se mě nezbavíš, pamatuješ?
„Tak proč ses za tu dobu ani jednou neozval?"
Damien na chvíli zmlknul a promluvil, až když si Gerard skoro začínal myslet, že zase zmizel.
Na tom nezáleží. Podělals to. Všechno děláš špatně, Gerarde. Úplně všechno.
„Tak to není. Já... sebral jsem mu peníze."
