Celou únavně dlouhou neděli se Frank poflakoval doma jako tělo bez duše. Potřeboval přemýšlet, ale jenom tak ležet a zírat do stropu, jak to obvykle dělal, ho přivádělo k šílenství. Potřeboval něco dělat. Ne nutně něco, v čem by spatřoval smysl nebo z čeho by dokonce ve výsledku mělo cosi vzejít, stačila mu nějaká pitomost, kterou by se zaměstnal, nepříliš náročná na mozek. Zkoušel se učit, ale i když si jednu a tu samou stránku v učebnici četl už popáté, ani jediné slovo mu neuvízlo v hlavě, všechna se zdržela na pouhý zlomek sekundy, načež sklouzla do hlubin zapomnění, nahrazena obrazy nesterilních jehel, ohmataných plyšových hraček se smutným obličejem a slizkých, děsivých příšer z těch nejhorších nočních můr, které Gerarda pronásledovaly i ve dne. Od toho incidentu v koupelně Franka ani nenapadlo ho soudit za to, že před nimi utíká k něčemu tak nebezpečnému, jako byl heroin.
Možná, že je Gerard schizofrenik. Nejspíš. Jiné vysvětlení Franka nenapadalo, pokud pomineme posednutí démonem a podobné, nedostatečně vědecké teorie.
Sám si prošel jistou depresivní fázi, která ho i teď ještě výjimečně dohnala, ale dobře věděl, že nedokázat vsát z postele, protože pro to neexistuje žádný pořádný důvod a nic v životě nemá cenu pořád není nic oproti tomu nedokázat vstát z postele, protože vás k jejímu rámu přivázala mazlavá chapadla Cthulhu, zatímco na vás někdo ječí proudy deprimujících nadávek a vy mu ani nemůžete dát facku, jelikož to by znamenalo praštit sebe. Alespoň tak nějak si to představoval a kvůli Gerardovi doufal, že tak strašné to přece být nemůže, ale obával se opaku.
Pročetl všechno, co na internetu o schizofrenii a heroinové závislosti našel, aniž by měl pocit, že je z toho chytřejší. Na všechno existovaly léky a substituce, to dávno věděl, ale čím víc o tom přemýšlel, tím víc se mu zdálo, že řešit oba dva problémy najednou vysoce přesahuje lidské možnosti. A to ani nebyly jediné dva problémy. Frank měl pocit, že s Gerardem je špatně všechno, co s ním špatně být může; neměl rodinu, neměl peníze, neměl přátele ani kontakt s realitou. Věděl, že pomoci mu, byť třeba jen částečně, bude největší výzvou jeho života, ale byl odhodlán do toho jít, ať to stojí co to stojí.
No, víceméně. Své kytary by se kvůli tomu nejspíš nevzdal.
Poslední dobou jí nevěnoval příliš pozornosti, ale teď jako by ho osvítilo. Právě bezúčelné vybrnkávání starých odrhovaček bylo přece onou mysl otupující, ale přesto zábavnou činností, která mu ve chvílích jako tahle už mnohokrát předtím přišla k duhu. Matně si vzpomínal na své dřívější skladatelské ambice, které ho sice stále tak úplně neopustily, ale poslední dobou postrádal inspiraci. Nakonec našel jen jediný papír, chaoticky popsaný a několikrát přeškrtaný. Zkušeně kytaru naladil a začal hrát, doufajíc, že skrze hudbu z něj odejde všechno špatné a zmatené.
Měl dokonce malý zesilovač, ale ten zapojoval jen málokdy, když měl dům pro sebe. Jeho rodiče se sice nikdy slovně nevyjádřili proti, ale Frank zkrátka preferoval cvičit akordy v tichosti. Kytara pro něj byla intimní záležitosti, kterou si nepřál s nikým sdílet. Minimálně ještě nenašel nikoho, kdo by za to stál.
Nebo snad... ?
Ta myšlenka přišla tak náhle a nečekaně, že se Frank ve svých rok starých čmáranicích okamžitě ztratil a musel začít od znova.
Ve světle posledních událostí mu vlastně vůbec nepřipadala tak utopická. Ano, ovšemže by mohli být přátelé. Dokázal si Gerarda živě představit v pozici oné osoby, již celý život postrádal; někoho blízkého, někoho, komu se může svěřit se vším a nebude za to souzen. Spřízněné duše, takříkajíc. Dobře věděl, že se v myšlenkách nechává unést až do zrádných vod daleké budoucnosti, ale takový Frank prostě byl. Ostatně, odkdy je snění špatnou vlastností?
