Frank neměl nejmenší chuť se Rayovi svěřovat s čímkoli, co během onoho mizerně krátkého týdne prázdnin prožil, ať už šlo o umývání nádobí nebo jeho prapodivné setkání s Gerardem. Bohatě mu stačilo se s věcmi podobného rázu svěřovat sobě, případně CIA, pokud skutečně odposlouchávala celou Ameriku, jak se tradovalo, ale k čemu někdo třetí, obzvlášť takhle otravný?
Ray byl ve skutečnosti docela fajn, jenom trochu moc upovídaný. Pravda, na Frankovi poměry byla upovídaná i laboratorní krysa, co ještě donedávna obývala terárium v učebně biologie, kde odjakživa plnila účel ryze dekorativní, dokud před pár týdny nechcípla, protože starý školník odešel do důchodu, a toho nového sotva zajímalo krmení nějakého upištěného hlodavce. Nutno ovšem podotknout, že pištěl, pouze měl-li k tomu pádný důvod, zrovna jako se Frank se svými trablemi svěřoval ostatním, jedině když to bylo nezbytně nutné.
„Frankieee, co ti přelítlo přes nos?"
Frank tuhle zkomoleninu svého jména z duše nenáviděl. Jediný, kdo mu tak dřív říkal, byla Jamia, a to bylo samé Frankie sem a Frankie tam a Frankie, naši tě zvou na večeři a Frankie, už dlouho jsme nebyli v kině a Frankie, povídej si se mnou a všelijaké cukrové řečičky, tak sladké, že už je to na infarkt. Ray měl navíc sklon všechna jména a vlastně slova jako celek protahovat až do aleluja.
„Ale houby. Blbě sem se vyspal."
„To mi povídeeej, mě bolí nohy jak čert."
Ray patřil k onomu prazvláštnímu lidskému druhu, jenž opovrhoval nicneděláním - a přece spatřoval jakýsi vyšší smysl a vnitřní naplnění v běhání koleček kolem atletického stadionu, honění se za míčem, jako by šlo o něco víc, než špinavý kus umělé kůže a vzájemném se plácáním do zad před zápasem. Frank nechápal, jak může kritizovat jeho lenost a zároveň provozovat tak nudnou, povrchní a hlavně neproduktivní činnost, jakou fotbal bezpochyby byl, ale držel ústa, ne tak úplně ze slušnosti, jako spíš proto, že nechtěl dostat přes držku.
Naštěstí zazvonilo, díky čemuž se Frank pohodlně vyhnul další konverzaci o nesmyslných sportech, poněvadž ji vzápětí nahradila (jednostranná) konverzace o pohybech tektonických desek. Profesor geologie, starší muž s šedým plnovousem a věčně otráveným výrazem, který napovídal, že je sice připravený zemřít, ale přece jenom se mu ještě nechce opustit ženu a děti, začal zelenou fixou cosi znázorňovat na tabuli. U toho nepříliš nadšeně vysvětloval všemožné abnormality zemského povrchu, o nichž Frank pranic nevěděl a ani se to nijak nepokusil změnit. Místo toho si čmáral do sešitu náhodné geometrické tvary a v nekonečné smyčce si v hlavě přehrával nereálné scénáře všeho druhu, jak to dělával pokaždé, když se nudil k smrti.
Jakmile zazvonilo na přestávku, radši hned odběhl na záchod, protože sílu odkývat Rayovi každou bezpředmětnou hovadinu, kterou vypustil z úst, stále ještě nenalezl. Ve skutečnosti ho měl docela rád, ale spíš jako někoho, od koho si mohl čas od času opsat úkol, než skutečného přítele.
Vzal si s sebou mobil, ale nakonec usoudil, že touhle dobou Gerard ještě nejspíš ani nebude vzhůru, natož tak ve stavu, kdy by mu zvládnul odpovědět na esemesku. Vzápětí se zarazil, když si uvědomil, že má sice nutkavou potřebu mu napsat, ale zároveň vůbec netuší co. Poslední, po čem toužil, bylo ho otravovat, už proto, že tenhle druh chování sám z duše nenáviděl.
A minuty líně plynuly směrem kupředu, jak ve Frankově, tak v Gerardově světě, neboť času Damien skutečně poručit nedokázal.
-
Gerard listoval jakousi uzoučkou sbírkou básní, jednou z těch, o kterých by většina lidí neměla ani potuchy, kdyby nepatřila do celonárodně ustaveného soupisu povinné četby pro střední školy. Pro něj měla ovšem ještě o něco vyšší hodnotu, ne ani tak kvůli jejímu obsahu, jako kvůli způsobu, kterým ji získal. Vyměnil ji na ulici s jedním zkouřeným studentem za nefunkční a zčásti rozebraný tranzistorák, který našel pohozený u kontejneru, jako by na něm jeho předchozímu majiteli nezáleželo ani tak málo, aby se přemohl ujít těch pět metrů navíc. Gerard netušil, k čemu onomu zkouřenému studentovi bude rozbité rádio, ale básnickou sbírku výměnou za něj přijal s povděkem, protože sám technický typ skutečně nikdy nebyl.
