Frank si jen velmi pomalu uvědomoval, co se právě stalo. A jaké to bude mít následky.
Gerard měl jeho zbraň. Přesněji řečeno zbraň jeho otce, kterou si bez dovolení vypůjčil a jestli nechce nadobro ztratit důvěru svých rodičů (o nějakém tom domácím vězení ani nemluvě), měl by ji ještě dnes vrátit, nejlépe tak, aby si nikdo nevšiml, že vůbec kdy na pár hodin zmizela.
„Co to... Co blbneš?"
„Jdi domů, Franku."
„Proč tohle děláš?"
„Padej." Aby svým slovům dodal váhu, postrčil ho hlavní pistole směrem k východu.
„Gerarde, prosím. Mluv se mnou."
„Jdi. Domů."
A Franka zaplavila lítost. Všechno si to vyčítal. Své iracionální, dětinské, nedostatečně smyslné uvažování. Svou důvěru. Své pouto, které ho sem dostalo.
„Stejně bys mi nedokázal něco udělat. Zrovna jako já tobě."
„To, co jsem ti vyprávěl, byla pravda. Vážně jsem se dostal z vlastní vůle do bezvědomí a způsobil si otřes mozku. Dokážu ublížit sám sobě, proč myslíš, že bych nedokázal udělat to samé tobě?"
Frank byl možná strachy bez sebe, ale ani to mu neubralo nic z jeho vytříbené schopnosti empatie.
„Protože se nenávidíš."
Gerard se znatelně zachvěl.
„Nevím proč. Možná je to jen malá část tebe, která o sobě dá vědět jenom občas, ale nenávidíš ji natolik, že bys nejraději sám zemřel, kdyby to znamenalo, že zemře s tebou."
„Vypadni. Běž!"
Už nečekal, až se Frank uráčí odejít sám. Místo toho ho ze dveří zkrátka vystrkal, zčásti rukama, zčásti hlavní pistole. Načež ty dveře zabouchl, několikrát otočil klíčem v zámku, pustil zbraň a posadil se na studenou zem.
-
Frank se nehodlal jen tak vzdát, ale po několika minutách strávených bušením na dveře, na které se mu nedostalo žádné odpovědi, mu přece jenom nic jiného nezbývalo. Sešel o patro níž, kde jenom dlouze stál a přemýšlel, jak vysvětlí zmizení otcovy služební pistole, o jejímž úkrytu nevěděla dokonce ani Frankova máma.
-
Stačilo pár vteřin po tom, co Frank konečně vzdal své naléhavé prosby, aby Gerard svého rozhodnutí začal litovat. Věděl, že má pravdu. Gerard se skutečně nenáviděl. Tedy, nenáviděl Damiena, který byl jeho nedílnou součást natolik, že nenáviděl i sám sebe.
Za to, jak se mu neustále podřizuje.
Co to vyvádíš, měl jsi mu to říct!
Za to, jak ho poslouchá.
Proč jsi mu to neřekl?
Za to, jak plní každý jeho rozkaz. I tentokrát ho splnil.
Nebylo to poprvé, co si s ním Damien takhle hrál. Věděl, že ho Gerard nebude chtít poslechnout, a tak mu nařídil přesný opak toho, co chtěl.
Samozřejmě. Nemohl dopustit, aby se o něm dozvěděl někdo další. Někdo, kdo by ho jen svou přítomností sesadil z Boha na pouhou hloupou, směšnou modlu. Někdo, kdo by ho možná dokázal úplně zničit.
-
„Franku?!"
Gerard bral schody po dvou, někdy i po třech. Možná si dokonce v tom náhlém uvědomění zapomněl zavřít dveře do bytu, natož je pak zamknout, ale to ho momentálně netrápilo.
