Přišla sobota. Frank se zase jednou ocitnul v šeru Gerardova bytu, zahlcen zvláštními pocity z minulého dne. Poslední rozhovor, který spolu vedli, zahrnoval Gerardovu podezřele agresivní reakci na Frankovo vysvětlení, proč že to nemá v pátek čas, vzápětí hbitě skryté omluvou. Frank se nejen kvůli tomu cítil nadmíru provinile, třebaže věděl, že k tomu nemá žádný pořádný důvod. Mohl si chodit kam chtěl a s kým chtěl; nebyl ničí placená chůva. Nakonec si možná připadal tak mizerně kvůli sobě, jako by sám sebe podvedl tím, že si vůbec dovolil trávit čas s někým jiným, ještě k tomu, když ten někdo jiný byla Jamia, osoba, na kterou neměl takřka žádné pozitivní vzpomínky.
Ale v jednom měl pravdu, skutečně se změnila, nebo se o to alespoň snažila. A snaha by se měla ocenit.
Frank podal Gerardovi čtvrtku sýrové pizzy, kterou mu koupil po cestě a zaplavila ho vlna štěstí, když spatřil jeho vděčný pohled, který trochu opadl, když se Frank rozkašlal.
„Asi měli v bazéně moc studenou vodu. Mám imunitu shnilé brambory," konstatoval suše, aby osvětlil situaci.
Gerard se celý rozzářil. „Udělám ti čaj!"
„Žiješ ty vůbec z něčeho jiného?" Volal za ním Frank, zatímco mizel v kuchyni.
-
„Jsi si jistý, že se tím nepropadnu?"
Frank nejistě postával na prahu dveří, vedoucích na balkón. Nedalo by se říct, že měl nějaký extrémní strach z výšek, ale tady se před ním místo bytelných, betonových bloků rozprostírala tenká podlaha, která vyvolávala dojem, jako by byla z kartonu. Tuto teorii sice dostatečně popírala na pohled těžká, kovová židle, zaujímající prostor v rohu balkónu, ale Franka nepřesvědčila ani ona.
„No tak, pode mnou se to nepropadne, tak proč by mělo pod tebou?"
Frank si pohoršeně odfrkl.
„Ty vážíš dvacet kilo i s postelí."
Gerard neodpověděl - na veškeré narážky ohledně své váhy a vzhledu byl až směšně citlivý, na někoho, kdo prakticky nevycházel z domu a tudíž se nemusel starat jak vypadal, pokud teda zrovna nepotřeboval doplnit finanční zdroje. Místo toho se protáhl kolem Franka, posadil se na kovovou židli se složitým květinovým vzorem a zapálil si.
„Dej mi taky!" Zakňučel Frank a natáhl se po cigaretě, ale Gerard mu s úšklebkem uhnul. Dal si nohu přes nohu, dramaticky vyfouknul oblak dehtového kouře a dovršil tak svůj postoj temného vládce. Frank se na něj se zájmem díval, jako by šlo o nejvzácnější sochu v celém nadnárodním muzeu.
„Vždyť to nejsou ani dva metry, pro Krista! A můžeš se chytit zábradlí, to je pevný."
Frank se konečně odhodlal udělat krok a ani se nenamáhal skrývat své překvapení, když se pod ním podlaha prohnula sotva o milimetr. Po dalších dvou krocích konečně získal jistotu, ale zábradlí se pro jistotu nepouštěl. Gerard mu se smíchem podal krabičku Malborek, kterou vděčně přijal.
Z té výšky se mu přecejen udělalo mírně nevolno, ale musel zatnout zuby a vydržet to, jelikož dole na travnaté zemi spatřil nádhernou, černobílou kolii, od které nedokázal odtrhnout oči.
„Naši mi nechtěj koupit psa," postěžoval si, když předmět jeho zájmu i se svým páníčkem za doprovodu hlasitého štěkání, které doléhalo až k němu, zmizel mezi vysokými jehličnany.
„Můžeš chodit venčit psy z útulku. Dřív jsem to dělal, byl tam takovej malej, co na mě vždycky strašně štěkal, dokud jsem mu nezacpal pusu piškotama..."
