Gerard omámeně vstal a natáhnul se po balíčku cigaret, kterého se ovšem nedočkal. Zdálo se, že všechno v jeho bytě se nachází úplně někde jinde, než to zrovna potřebuje. Přísahal by, že ty cigarety naposledy nechal pohozené u matrace, ale zjevně se mýlil, teda pokud se mu do ložnice nevloupala víla uklízečka a neodnesla je někam pryč. Gerard s námahou otočil hlavu a zjistil, že se povalují přesně tam, kde je večer zahodil - to jenom jemu se během noci podařilo nějakým způsobem přetočit o 180 stupňů. Šťastnou náhodou našel poblíž ležet taky zapalovač, takže za pár momentů mohl do plic vtáhnout karcinogenní dehtový oblak, aniž by se proto musel zvedat. Za okny byla ještě hluboká noc, takže měl spoustu času, než mu zase začne být špatně. Obvykle se uprostřed noci nebudil, když se mu zrovna nezdály žádné obzvlášť nechutné noční můry. Možná to bylo tím úplňkem, kdo ví.
Lady Anna stále mlčela a zírala do prázdna, tak, jak si ji pamatoval z předešlého dne. Takže všechno bylo v naprostém pořádku. A krom toho se pořád cítil tak nádherně a příjemně ochable. Tak moc, že ani nezaregistroval hluk přicházející z přízemí, kterého by si jinak dozajista všiml.
Opřel se o jeden ze dvou funkčních radiátorů, které mu osud dopřál vlastnit a doklopýtal až ke vstupním dveřím, kterými celá léta procházel jen a jen on. Udělal to proto, že mu to říkal jeho Bůh, a Gerard byl moc otupělý, než aby se mohl rozhodnout ho neposlechnout. Lady Anna tomu z poličky nečinně přihlížela. Ona nebyla jeho božstvem; jen pouhou vznešenou, uraženou hrdostí, silnou i navzdory části paže, o kterou přišla jen proto, že nějaké dítě zrovna nemělo svůj den, zkrátka takovou, jakým Gerard nikdy nebyl. Lady Anna si vládla sama, ale Gerard svého Boha potřeboval. Bez něj by se zbláznil.
Pomalu otevřel dveře (Přesně tak, hlavně ať nevržou, nebo nás uslyší) a (Ty pako, vždyť vůbec nemáš, čím se bránit) vykročil do potemnělé chodby. Vzápětí stanul tváři v tvář Frankovi, který nazdařbůh prohledával činžák, ne snad proto, že by vážně doufal v nalezení jiného způsobu, jak se odtud dostat, jako spíš proto, že se mu nechtělo dlouhé hodiny jen tak sedět a čekat na ráno. Normální člověk by nejspíš na někoho zazvonil, spustil proud omluv a vysvětlení, proč dotyčného budí a na to se dotázal, zda by mu pán či paní či něco mezi tím laskavě nemohli otevřít, poněvadž by se rád dostal ven, ale Frank s lidmi skoro nemluvil ani za normálních okolností, natož tak ve dvě ráno, kdy klidně můžou být natolik podráždění, že ho místo soucitu vezmou pánví po hlavě. V tom lepším případě. Frank měl v obdobných situacích, do kterých se poslední dobou dostával stále častěji, i když většinou spíš ve škole, tendenci zahanbeně sklopit zrak a sníst, co si nadrobil, než aby se u někoho doprošoval pomoci. Proto teď vůbec nevěděl, co dělat, když se na chodbě znenadání ocitl někdo místní z vlastní iniciativy.
Strach Franka přikoval k zemi a jeho beztak dost omezené vyjadřovací schopnosti nadobro vyřadil z provozu. Muž, který na něj zíral, měl na sobě vytahaný svetr a tepláky, které spolu s rozcuchanými vlasy poukazovaly na skutečnost, že nejspíš právě vylezl z postele. Byl docela mladý, ne o moc starší, než Frank, ale i tak vypadal na umření. Oči se mu klížily a zdálo se, že rovný postoj mu činí obrovské potíže. Rozhodně se nezdálo, že by byl schopný Frankovi nějak fyzicky ublížit, ale přesto působil znepokojivým dojmem. Ten umocňovala rovněž skutečnost, že byla hluboká noc, tedy doba, kdy většina normálních lidí poklidně spí, a přesto se ti dva navzdory nízké pravděpodobnosti setkali na chodbě činžovního domu. Gerarda polil studený pot. Tohle nebylo dobré, tohle vůbec nebylo dobré.
„Všechno jsem zaplatil," zamumlal si jakoby pro sebe. Frank mu rozuměl každé slovo, vzhledem k tomu, že chodba byla jinak naprosto tichá, ale nic neříkal, protože byl pořád vyděšený.
