Frank měl zase jednou hlavu plnou zážitků, které zoufale volaly po zhodnocení, což mu nedovolovalo se ve škole soustředit na víc, než letmé pohledy jeho bývalé přítelkyně, které přišly jako blesk z čistého nebe. Před testem z geografie si popsal třetinu lavice taháky, malinkatým, nezřetelným písmem, propiskou, která šla na tmavém povrchu rozpoznat jen z určitého úhlu. Naštěstí byl natolik nenápadný, že mu to prošlo, ale nepřipadalo mu to zrovna jako výhra. Dřív školu docela zvládal, ne tak úplně na jedničky, ale dost na to, aby oželel energické přednášky své matky, že když bude takhle pokračovat dál, nic z něj nebude. Ty se teď začaly pomalu, ale jistě vyskytovat zas. Frank si s nimi hlavu nijak zvlášť nedělal. Bylo mu upřímně jedno, jestli skončí jako obraceč hranolků v nějakém hypermoderním fast foodu, kde všechna jedlá hmota syntetizuje v provizorních laboratořích za zády zákazníků, přesvědčených, že jedí skutečné maso, a ne nějaký podezřele hmotný hologram. Minimálně teď mu to bylo jedno, protože teď měl na práci mnohem důležitější věci, než se starat o svou vzdálenou budoucnost, jako například pravidelným smskováním kontrolovat, zda je Gerard stále naživu.
Jenomže Jamia ne a ne mu dát pokoj. Ignorovat ji bylo mnohem těžší, než kupříkladu zdouhavý výklad o komplexních číslech, jelikož narozdíl od něj magicky nezmizela, jakmile zazvonilo na přestávku.
„Hej, Frankie. Komupak to píšeš? Ty už sis za mě našel náhradu?"
Frank hrůzou málem vyletěl z kůže, když si k němu přisedla na lavičce v chodbě a ochranitelsky položil mobil displejem dolů. Jamia se zamračila. Nesnášela, když před ní něco skrýval. Zatímco Frank upřímně nesnášel ji jako celek, se všemi ani ne tak špatnými, jako spíš otravnými vlastnostmi, které jí prozřetelnost před šestnácti lety udělila. I když, pravda, pořád to nebyla nenávist v pravém slova smyslu, spíš takový ten typický odpor, který Frank cítil vlastně ke každému.
Kromě Gerarda, samozřejmě. Aniž by věděl proč.
„Co chceš?"
Konečně se mu povedlo vyvinout onen agresivní tón hlasu, který mu jindy činil takové potíže. Před Jamiou to bylo mnohem snazší, než před kýmkoli jiným. Možná by na ní mohl začít trénovat.
„Nebuď hned tak protivný. Jenom... se mi po tobě stýská."
Udělala psí oči, které na Franka, přestože jinak psy miloval, neměly žádný účinek. Ne že by jeho ex přítelkyně nebyla krásná, to zas ne. Ale Franka, jak poslední dobou zjišťoval, opačné pohlaví zkrátka nijak zvlášť nelákalo, rozhodně ne tak, jak se od něj všeobecně očekávalo.
„Aha."
Frankův mobil na lavici zavibroval, ale Jamiu to nijak nevzrušovalo, stejně jako nebrala v potaz, že objekt jejího zájmu zjevně nejeví o její pokusy o rozhovor ani nejmenší zájem.
„Možná bysme mohli zas někam zajít. Zavzpomínat na starý časy, víš? Pamatuješ tenkrát, jak ti někdo dal na lyžáku balíček cigaret a až pak jsme zjistili, že je v tom tráva? Nejmíň hodinu jsi seděl a koukal si na ruce, asi ti přišli šíleně zajímavý nebo co, a já jsem pak objala toho praktikanta a řekla mu, že Vesmír stojí při nás všech? Ty vole, to byla prdel..."
Frank zoufale zasténal a litoval, že nemá po ruce nějaký polštář, kterým by se mohl udusit. Nenáviděl každou jednotlivou vzpomínku, kterou s tou bláznivou ženskou měl, zvlášť ty, ve kterých se dostal do trapných situací, které už ho budou pronásledovat po celý život. Zrovna na tuhle historku se mu úspěšně dařilo nemyslet už skoro tři měsíce v kuse, až do teď. Ještě pořád si dokázal vybavit všechny ty nádherně složité struktury záhybů své bledé kůže, pulzující všemi odstíny barevného spektra. A Jamiu, jak se pár metrů od něj rozvaluje na posteli a mele cosi o tom, jak je všechno moc fajn. Pamatoval si, jak ho její hlas tehdy příšerně rušil, jako když jdete po ulici se sluchátkama v uších a jste ponořeni do svého vlastního, jedinečného světa, dokud se vaše trajektorie nezkříží s cestou nějaké partičky rádoby drsných teenagerů, kteří si to rázují s reprákama na plné pecky, většinou vyřvávající to, čemu Frank říkal statický, narcistický, nechutně vlezlý rap.
