Chutnala tak sladce a příjemně, skoro konejšivě. Jako samet. Nádherný karmín, jak s tou by se jen dalo malovat... Jenomže Gerard neměl štětce. Měl jenom prsty, které obtiskl tam, kde se stěna scházela s podlahou a neznalé oko je nikdy nemohlo spatřit.
To Damien mu to rozkázal, jakmile přešel práh, a ječel a šeptal ze všech stran a spílal mu, dokud se nevzdal. Lady Anna na to neřekla ani slovo, protože sama dobře věděla, že role soudce jí nepřísluší. A taky proto, že je mrtvá, připomněl Gerardovi jeho Bůh.
Kapky krve se pomalu formovaly na jeho zápěstí a Gerard ani kapesníky nepotřeboval, jelikož se mu ta specificky nasládlá chuť vážně zalíbila. Musel docela přitlačit, protože jeho poslední žiletka už byla na obou stranách trochu tupá. Pod čerstvými liniemi ještě prosvítaly ty dřívější, sotva měsíc staré.
Damien mu napovídal, že to musí udělat, protože tím otevírá cesty, kterými z jeho těla všechno špatné odejde pryč. Že vytéká vždycky jen nečistá, nočními můrami zanesená krev, které je třeba se zbavit. A Gerard mu věřil, všechno mu to věřil, protože se při tom pokaždé cítil tak uvolněně, i když to bolelo a pálilo a zanechávalo ošklivé jizvy. Věřil mu, protože neměl důvod si myslet, že to, co dělá, je špatné. Nikdo mu to neřekl.
Ani nepostřehl bytost s rudě planoucíma očima, která se mu plazila po ramenou a výhružně přitom syčela. Až když se mu její slizké, páchnoucí, hadovité tělo obmotalo kolem krku a bez milosti ho začalo dusit.
Zkrvavená žiletka s cinknutím dopadla na podlahu a zanechala po sobě červenou stopu. Gerard stěží popadal dech. Vší silou se snažil tu věc odhodit nebo alespoň trochu uvolnit její sevření, které mu bránilo se pořádně nadechnout. Věděl, že se jí dotýká, cítil její odpornou, vlkou kůži - a přece sahal do prázdna. Měl pocit, že co nevidět začne vykašlávat krev, ale nestalo se. Rozběhl se do koupelny a natahoval se po kohoutku, protože si matně vzpomínal, že proud ledové vody mu v podobných situacích pomáhal se uklidnit, ale tlak v tu ránu ustoupil. Bytost se odplazila klíčovou dírkou ven na chodbu, právě tou, kterou Gerard před pár hodinami zabezpečoval žvýkačkou. Ta byla ovšem ta tam, třebaže si ani v nejmenším nevzpomínal, že by ji odstraňoval. Dobře ovšem věděl, kdo za to všechno nese zodpovědnost.
„Proč jsi to udělal?"
Damien místo odpovědi začal ječet, o poznání pronikavěji, než to obvykle dělával. Gerard si pamatoval, jak dokázala křičet jeho máma, když se před ní na jemném pavučinovém vláknu snesla jedna z těch hnusných, osminohých potvor, co obývaly její ložnici. Taky několikrát zaslechl křičet lidi v ulicích, z mnoha různých příčin, na kterých měl dokonce občas sám podíl. A v neposlední řadě tu samozřejmě byly výkřiky rozkoše toho mladého, přehnaně energického páru, od kterého jej dělila pouze sádrokartonová stěna, jež se nějaký náznak zvukotěsnosti ani neobtěžovala předstírat.
Ale Damien ječel nelidsky, hlasem, který vně Gerardovy hlavy neexistoval, včetně ničeho, co by se mu alespoň trochu podobalo. Nepronikal pouze do sluchového ústrojí, nýbrž do každého mikroskopického neuronu v Gerardově mozku, které by se dozajista zbarvily do červena, kdyby je někdo promítal v počítači nebo přístrojích jemu podobných, o něž Gerard jinak nejevil nejmenší zájem, ale svůj mozek, pečlivě přetvořen do podoby 3D simulací, si představoval rád.
Chystal se opět zabezpečit klíčovou dírku, a jak ho stále ještě tak docela neopustil prvotní šok z útoku toho stvoření, málem se o něj pokusil infarkt, když se mu přímo u ucha rozdrnčel zvonek, o kterém byl ještě donedávna přesvědčený, že nefunguje. Damien v mžiku spustil alarm, který bolestivě pulzoval v Gerardově hlavě.
