„Mám v kuchyni za mikrovlnkou rohypnol," zamumlal Gerard poté, co počmáral, zmačkal a vyhodil do koše už čtvrtou stránku Frankova skicáku. Tak nějak předpokládal, že ho kreslení, jedna z jeho oblíbených činností, po které už se mu stýskalo dlouhé měsíce, dostatečně rozptýlí a hlavně uklidní, protože by se fakt rád vyspal, ale kdepak. Krůpěje studeného potu se na kůži zvesela formovaly dál a soustředit se na cokoli vyjma vysvobození, které na něj trpělivě čekalo v zásuvce kuchyňské linky a nejspíš ještě dlouho čekat bude, s trochou štěstí už napořád, bylo skoro stejně těžké, jako nakreslit roztřesenou rukou rovnou čáru. Nově vznikající zpodobnění dívčí tváře tak začalo připomínat spíše vadu na displeji, podobnou těm, co ukazují v hororech. Pátý papír skončil v koši. Tentokrát se dokonce trefil na první pokus.
„Rohypnol?" Zeptal se Frank opatrně, aby se ujistil, že dobře slyší. Okamžitě se mu vrátily pocity z první noci, kterou zde nedobrovolně strávil, následkem čehož se mu lehce zvedl kufr. Pro jeho osobní vzpomínkovou kategorii snadno zneužitelných léčiv byla ona jediná zkušenost až až.
„Jinak neusnu."
Frank cosi zamumlal na znamení souhlasu a svědomitě donesl Gerardovi jak prášky na spaní, tak sklenici vody na zapití, přičemž za sebou při vstupu do kuchyně pro jistotu zamknul.
„Díky." Vděčně se usmál a zapil rovnou dvě nevelké, bílé tablety.
„Nestačila by jedna?"
„Zrovna tys jich přežil pět," odpálkoval ho Gerard bez váhání. Předpokládal, že Frank není tak úplně pitomý a dávno se dovtípil, jakým způsobem oné zapovězené noci přišel o většinu svých úspor.
„Promiň, mimochodem. Tolik asi... nebylo úplně potřeba. Pro tebe." Na ex do sebe nalil zbytek křišťálově čisté vody, kterou by kromě jeho metabolismu jistě užily i všechny ty zaprášené kuriozity všude kolem, na které už si Frank víceméně zvykl, ale to neznamenalo, že by mu přestaly nahánět husí kůži.
„Už jsem se s tím vyrovnal," konstatoval Frank, suše jako šmirglpapír.
„Promiň."
„Prokrista, moh' bys s těma omluva konečně přestat?"
„Nekřič."
„Promiň."
Frank opět odolal nutkání si zapálit. Jestli to takhle půjde dál, umře na rakovinu plic ještě dřív, než ho při jeho nočních procházkách stihne zabít náhodný týpek s nožem, na mol opilý a rozčilený, protože hodinu předtím nachytal ženu v posteli se svým nejlepším přítelem.
„Co to tam kreslíš?"
„Nic. Jenom tak čmárám." Chvíli soustředěně kroužil tužkou nad prázdným papírem. Pokusil se ignorovat třes v rukou a počal načrtávat obrysy ženské tváře, pomalu, pozvolna, a každé ujetí tuhy pečlivě vygumoval.
„Lady Annu. Kreslím lady Annu," opravil se, jakmile jeho výtvor počal získávat jasnější obrysy. Ani se na ni nemusel dívat, měl v živé paměti každý detail jejího obličeje, třebaže jich nebylo mnoho. Konečně mu to začalo trochu jít, alespoň v rámci možností. S každou linií, kterou ze své mysli přenesl na sněhově bílý papír, cítil, jak jím prostupuje klid. Rád by věřil, že jde o nějaké vyšší napojení na proud pozitivní energie skrze umění, ale věděl, že jsou to jenom prášky. Rohypnol, další droga, kterou bez okolků tu a tam pustil přes práh, aby mu pomohla přežít heroinové mezičasy. Ale vážně jenom občas. Čelit dvojí závislosti přece jenom nechtěl, o zdvojených abstinenčních příznacích nemluvě.
