Nezdravě silné emocionální vazby, způsobeny nedostatkem lásky v dětství. Tak by to nejspíš nazval psychiatr, ale pro Franka to zkrátka znamenalo cosi nadpřirozeného. Jak by se jinak už podruhé ocitl před oprýskanými dveřmi bytu toho magora?
Ne že by se tam spontánně vydal hned poté, co mu ta myšlenka vzklíčila v mozku; tak hloupý nebyl. Pár dní počkal a tak nějak doufal, že ho to během té doby přejde, ale samozřejmě nepřešlo.
Strachu se ovšem zbavit nedokázal. Dnem i nocí ho svíraly dotěrné, třebas naprosto racionální obavy o vlastní život. A skutečnost, že navzdory jim nezměnil své rozhodnutí, z něj nejspíš činila, slušně řečeno, mentálně narušenou osobu. Pročež - jak si s notnou dávkou hořkosti uvědomil - nebyl tak úplně oprávněný nazývat Gerarda magorem. A jak tam tak stál, rozklepaný a zoufalý, s otcovou služební pistolí, kterou křečovitě svíral v pravé ruce, začalo mu docházet, že tento příběh kladné postavy zkrátka postrádá.
Zkoušel zvonit, ale nic se nedělo. Ani žádný zvuk se neozval, a ten by Frank určitě slyšel, pokud tedy Gerard nevlastnil jeden z těch moderních zvonků, co vám místo otravného drnčení pošlou signál na smartphone, což už od pohledu zcela jistě nevlastnil. Zbývala tedy možnost, že je rozbitý, a tak Frank začal klepat, nejdřív jako normální, slušně vychovaný člověk, odkud přešel zkrze stadium nevrlého souseda, který si přišel stěžovat na hluk až k lehce narušenému, nedospělému klukovi, kterým ve skutečnosti byl.
-
Gerard byl mimo. Ne tak úplně mimo, aby nevnímal realitu, ale dostatečně mimo, aby ho její náhle projevy k smrti vyděsily. Klepání naštěstí začalo potichu a na intenzitě nabíralo postupně, jinak by nejspíš leknutím vyletěl z matrace a praštil se do hlavy o topení, ke kterému se choulil, protože i když se jaro skoro přehouplo do druhé poloviny, v jeho bytě z nějakého důvodu pořád mrzlo, krom toho Gerardovi byla zima permanentně. Malátně se dobelhal ke dveřím (Damien zase jednou nepředložil žádný katastrofický scénář, kterým by ho odradil) a vzal za kliku, aniž by se podíval do kukátka. Což by za normálního stavu nikdy neudělal a taky to byla osudová chyba, protože vzápětí měl tu čest pohlédnout do hlavně policejního revolveru.
A bylo ticho. Frank nevěděl, co říct, třebaže si to několik dní plánoval a procházel v hlavě. A Gerard byl v příliš velkém šoku, nehledě na to, že Damien stále neposkytl žádnou radu, podle které by se mohl řídit. Místo toho mu začal nadávat, jako to dělal ostatně vždycky.
Já jsem ti to říkal. Říkal jsem ti to. A ty si dovolíš tvrdit, že nemám pravdu? Ty nevděčný, pitomý zmetku. Teď už je pozdě. Chcípneš a konečně se tě zbavím. Nemůžu se dočkat.
Ano, měl pravdu. Jeho Bůh měl vždycky pravdu, ale Gerardovi to bylo málokdy platné, protože jeho pravdu odmítal přijmout. Ještě nikdy to nemělo tak strašné následky. Až do teď.
„F-Franku? Co po mě chceš?"
„To by ti mohlo dojít," odpověděl.
No ovšem. Sebral mu peníze. A on si pro ně přišel se zbraní. Přesně, jak to předpověděl Damien.
„Nevíš?" Frank se zašklebil a pohodil hlavou. Nervozita ho úplně opustila, jakmile se stal pánem situace.
„No..."
„Malá nápověda. Bylo toho přes dva tisíce. Už víš?"
Gerard to věděl moc dobře. Věděl to od okamžiku, kdy otevřel dveře spatřil za nimi Franka, zřejmě připraveného mu vystřelit mozek z lebky na koberec. Ale ono to nebylo tak úplně jednoduché.
