Trpký život... z pohledu hybrida - Lišákovy touhy ||yaoi-mpreg||

5. Strach ze tmy

Rozhovor mluvený francouzsky psán TAKTO, česky TAKTO.

Minule jsi mohl/a číst ( teda pokud si četl/a... ):

_________

Pro mé neštěstí mé a možná i jeho se dozorci rozpomněli že jsou v práci. "Tak dost osahávání! Ty vole, nemůžeme si ani popovídat." Nevěděl jsem že tohle je také náplň jejich práce. "Jdeme!" Prudce za ruce mě odtáhl ke kleci, jeho táhl do vedlejší uličky.

Nešlo odejít bez abych se na něj naposledy podíval, on se díval taky. Slza mu stekla po tváři, velká krokodýlí slza. A ta jediná slza mi něco, spíš někoho připomněla. Rafaela.... 

_________

Rafael 

Mluvil tím jejich jazykem a jeho pohled na mě, vypovídal, že asi neví kdo jsem. On na mě zapomněl?

"Renarde, ty si mě nepamatuješ?" Zatřásl se mi hlas.

"P-pamatovat si mě?" Zkusil jsem jejich jazyk. Moje zásoba jejich slovíček byla malá a byl jsem rád, když jsem dokázal aspoň něco malinko říct, anebo pochytit něco málo, když mluvili. 

Když ucukl rukou, tak jsem ucukl i já. Pochopil jsem to tak, že jsem udělal něco špatně a sklopil pohled. jenže pak mě Dozorce prudce odtáhl a já se tak tak udržel na nohou. Stekla mi slza a pohlédl jsem na svého bratra a pak následně se ublíženě podíval na dozorce. Zamrzelo mě to, hodně. Dneska toho je opravdu na mě moc.

Lišák

Dozorce mě zavedl do klece, hodil mě dovnitř, zamkl a odešel. Nezmohl jsem se na nic víc než pouze koukat na podlahu před sebou. Hlavou se mi přemítali náhodně vzpomínky, pouze na ty uslzené oči. Nemohl jsem je uspořádat jak by měli jít za sebou, všechno je příliš chaotické. Převrátilo to můj život, rozpomínal jsem se na část života kterou jsem úplně zapomněl. Najednou dávalo smysl co mi chybělo- ne jen On, ale i všechny ty vzpomínky na rodnou Francii. 

Bylo toho tolik na co bych se ho chtěl zeptat, ale na svůj rodný jazyk jsem úplně zanevřel.  

Jak jsem na něj mohl zapomenout? Na rodinu se nezapomíná a on byl a stále je má poslední rodina. 

"On žije..." Zašeptal jsem pro sebe, po tváři mi sjela pár neposedných slz. Pořád mi nedocházelo že je to pravda. Možná se zdá že přeháním, ale tohle je něco co dokáže život převrátit o tři sta- šedesát stupňů, pozměnit chápání o sobě samém, protože právě rodina naše já utváří. 

Nikdy na mě nezapomněl, ale já na něj ano... tak moc jsem se za sebe styděl! 

Rafael

Zavedli mě k nějakému chlapovi. Choval se jako totalní pošuk. Dotýkal se mé tváře tak často, až mi to přišlo nechutné.Chtěl jsem od něj utéct opravdu daleko. Bohužel mě připoutali ke křeslu a útěk byl marný.

Ucítil jsem jak se mi začal hrabat ve vlasech. Slyšel jsem skřípavý zvuk jak se o sebe tře železo. Hned mi to došlo. Stříhal mi vlasy. Začal jsem sebou všemožně cukat. 

Naschvál jsem mu uhýbal hlavou aby mě nechal na pokoji.Hlasitě jsem kňučel s prosbou ať mě propustí. Bylo to zbytečné. Nakonec mi zastřihl a zarovnal ofinu, ze které poté udělal malý copánek. Jakmile mi odpoutali ruce vyskočil jsem z křesla. Muž, co mě stříhal, mě ještě před odchodem, s úšklebkem na tváři, plácl po zadku.