Trpký život... z pohledu hybrida - Lišákovy touhy ||yaoi-mpreg||

19. Lež z lásky

Rafael

Byl jsem násilím odveden. Zkouším  jsem se ještě chytit Vítka, ale bohužel. Vše skončilo...

Chtěl jsem být ještě chvílí s ním, jenže to mi nebylo umožněno. Koho by taky zajímalo, že by nějaký podřadný hybrid chtěl být o trochu déle s někým koho má rád? Ani u bratra jsem nemohl zůstat, tak proč bych měl být s Vítkem, že?

Vítek

V eufórii jsem nebyl dosr bdělý, abych si Rafa přitáhl zpět. Konečný pocit uvolnění a dosažení vnitřního cíle mě omámilo.

Nyní mohu jen opětovné trpět samotou a čerpat energii, po celém dni plném 'práce'.

Chci se alespoň naposledy podívat po Rafaelovi, poděkovat, říct pár milích slov- dokud nás opět nedělili mříže. Však únava je silnější a donutí mé oči těžkostí víček zavřít. 

Rafael

Hodili mě do me klece, která je hned vedle Vítka. Byl jsem naprosto vyčerpaný a tak jsem své nahé tělo, které se už začínalo třást zimou zabalil do teplé peřinky a během minuty jsem usnul.

Spal jsem jak zabitý, jen jediný důkaz o mém životě byla snad jen zvedající se hruď, snažící se nadechnout a vydechnout a tím mě udržet při životě.

Lišák

Do mé klece byla ještě přivedena jedna partnerka. Možná jako náhrada za špatné spárování. Špatné rozhodnutí pouze pro ústav, já si Rafaelovu návštěvu užil. I když pouze pár minut, zanechala ve mě mnoho vzpomínek a ještě více jich probudila. 

Každý jsem si vzpomenu na něco nového. Strasti, slasti i probdělé noci při rozsvícené lampičce. Připadal jsem si jako hrdina. 

Po nehodě- kdy jsem jako zázrakem přežil, katastrofu menšího převozního letadla- se všechny mé vzpomínky spojené s vyrůstáním ve Francii, s Rafaelem, vypařily. Prý trpím 'dětskou amnézií', způsobenou traumatickým zážitkem. Obranný mechanismus mé mysli. 

Dlouho jsem nemohl usnout. Normálně odpadnu hned po dokončení povinností, ale dnes jsem nemohl zabrat. Kupodivu za to nemůže, stále znějící, hluk v hale. Páření ještě neskončilo. Takže sténání a občas i křik, stále zněly, i když v menší míře než ráno.   

"Kolik je hodin?" Zeptal se rozespale Sebastien. Odvracel pohled, jakoby za něco mohl.  

"Nevím, je po večeři."  Odpověděl jsem se stejným nadšením. Nechce se mi mluvit. Nesoustředil bych se na téma konverzace.

"Taky se cítíš tak blbě?" Trefná otázka, skoro zbytečná. Odpověď je snad jasná. 

"Jo... Myslel jsem že jsem si už zvykl, ale teď se cítím nejhůř za celou dobu tady. Tohle byl podraz..." Víc jsem říkat nemusel. Vystihovalo to vše co jsem cítil.

Opřel jsem se o zeď a zavřel oči. Bolela mě hlava od neustálého napětí.

***

Nevím jak, ani kdy, ale usnul jsem. Při tolika myšlenkách. Usnul jsem v sedě, záda mě bolí jako čert. Myslím že na zadní straně žeber mám otlačený každý výstupek hrbolaté zdi. 

Rafael

Spal jsem celou noc. Ráno mě vzbudil hlad, ale když jsem uviděl to jídlo a vzpomněl si, co se vlastně včera stalo, tak mě přešla chuť...