Trpký život... z pohledu hybrida - Lišákovy touhy ||yaoi-mpreg||

21. Prolitá krev

Lišák

Nemohl jsem oka zamhouřit. Myšlenky jsou příliš hlasité. Halou procházel zvuk ticha, nejsem jediný kdo má plnou hlavu myšlenek. Usnul jsem až když se slunce pomalu vkrádalo do mé klece. I přesto to nebyl vytoužený spánek dodávající energii. Pochmurné myšlenky mě doháněli i ve snech. Prospal jsem oběd.  

Nechci mu zničit život, však když to nebudu já udělá to někdo jiný. Nesmířím se ani s jedním. I po letech zapomnění ani jeden z citů nevyprchal, spíše se na chvíli schovali dokud jsem ho neviděl. Neslyšel říct mé jméno a necítil jemný dotek na mé kůži.

Lišákem jsem byl, ale Renard je to co doopravdy jsem. Není to jen jméno, pojí se s ním tolik událostí. Minulost nejde zahodit, jen se poučit. I když se snažím nemůžu hříchy minulosti odčinit. 

Teď mě trápí jediné- je březí?  Bezmyšlenkovitě zatínám drápy do dlaně, chci zahnat psychickou bolest fyzickou. Nakonec trpím obojím. než se naděju po ruce se mi v malých pramíncích valí světle červená krev. Pomalu, ale jistě, se pode mnou vytvářela malé loužička životodárné tekutiny.  

"Potřebuju doktora..." Má první myšlenka. Bohužel si nemohu dovolit aby to vedení zjistilo. Hybridy se sebevražednými sklony rovnou zabíjí. Aby pak nemuseli uklízet nepořádek. 

Nejen doktorům. Ani Rafovi, zbytečně by se bál. 

Vítek 

"Gratuluje... povedlo se vám to napoprvé!" Nedokážu skrývat naštvání, cítím že není moje, instinkt mi napovídá. Nedokážu se na něj podívat. On za to nemůže, ale mé ego je příliš pošramocené. Je v tom i mnoho smutku, myslel jsem že je mi souzen po letech samoty.

Rafael 

Díval jsem se mu do očí, ze kterých se mi spustily slzy. Nečekal jsem, že bude naštvaný, vždyť to štěně, nebo štěňata uvnitř mě můžou být jeho, tak proč? 

"Omlouvám se... Omlouvám se... Promiň mi to!"  Zakňučím jako zpráskaný pes. Ouška jsem měl stažená, co nejvíce dozadu a ocas mezi nohama. Otočil jsem se a zalezl si pod peřinku do které jsem se, co nejvíce schoval a stočil do klubíčka. 

Nechtěl jsem teď nikoho vidět a ani s nikým mluvit. V hlavě mi teď znělo akorát to, že za každou cenu musím teď ochraňovat ten malý život uvnitř mě. Bál jsem se teď Vítka, jak byl naštvaný a pocit samoty se teď zvětšoval, i když... Vlastně teď nejsem sám, když je tu se mnou mé dítě, nebo děti. Byl jsem zvědavý kolikanásobný rodič se ze mě stane.

Lišák

Vědomí, že někdo z mé rodiny žije, a je mi tak nablízku úplně změnilo moji psychiku. V životě jsem se nemusel starat o jiného hybrida, či člověka. Byl jsem jen já, zvyklý na samotu, nebál jsem se budoucnosti protože jsem žádnou neměl. Ani teď ji nemám, ale blízkost bratra by mohla přítomnost osvětlit.   

"Tohle nesmím... nelíbilo by se mu to!" S cuknutím ruku oddělám z čerstvé rány. I přes vztek na sebe samého se musím pousmát nad krásou krve. Promnu ještě teplou tekutinu mezi dvěma prsty.  

"Re- Renarde, co se děje?" Ozve se Sebastien. Zvláštním chraplákem se optá. Nemám chuť mu odpovídat, nedokáže mi pomoct.

"Nic, jen si to opláchnu vodou a vše se zahojí." Studenou vodou, s výrazným štiplavým pocitem proplachuji malé ranky. Kouzelné jak se voda zbarvuje do růžova.