Trpký život... z pohledu hybrida - Lišákovy touhy ||yaoi-mpreg||

11. Zamyšlený a smutný

Lišák

Užíral mě zvláštní pocit, možná trochu vina, možná sebelítost. Ani nevím, kvůli čemu nebo komu jsem se tak cítil. Vědomí, že blízko by mohl být můj bratr, to nezlepšovalo. Nechtěl jsem, aby tu byl, nechtěl jsem ho vidět. 

Ne z nenávisti vůči němu- pouze pro jeho bezpečí. Pokud mě mysl neobelstila, je zde a to není dobré. Tady nikdy hybridi nekončí dobře. Nejlépe pokud se zalíbí, nechutně bohatému člověku, který se o ně dokáže postarat. Pro nás nikdy neexistuje dokonalý konec.

Rafael

Snažil jsem se přes zeď víc nasát jeho líbeznou vůni. Byl jsem si jistý, opravdu je tam na druhé straně... 

Nemůže to být jen tak náhoda, ale osud. "Renarde... Bráško." Zašeptám a tulím se na zeď. Přál jsem si, aby zeď zmizela a já se mu mohl podívat do očí. Vzít jeho tvář do svých tlapek a jen si ho prohlížet. 

V hlavě mi běhali tolik vzpomínek, kdy jsme byli jen my dva. Tolik radosti a zároveň i smutku, když nás museli rozdělit... Doteď mi zněl v hlavě jeho hlas, který se o tolik nezměnil, když jsem ho slyšel na druhé straně zdi.

Lišák

Přemítání nad vším skutečným i neskutečným mě pomalu unavovalo. Dny buď plynuly nebo se táhly, jako karamel. Aktivity se v malém prostoru klece zužovali, nálada zamítala zbytek možností. Slibované procházky od doktorky se zatím neplnily, i když vyhrazený skoro uzavřený prostor nebyl nejlepší výhled.

Den jsem strávil posloucháním řevu i šepotu okolí, na mysl my stále přicházel povědomí hlas. Snad jsem si ho představoval- jak mě šepotem volá, snaží obrátit na svou stranu. Už jsem pomalu, podléhal bolesti hlavy ze stresu, z neustálých myšlenek. 

Spánek mi vždy příjemně zkrátil nekonečný den. I když představu hojivého spánku stále někdo rozrušoval.

***

Ani nevím, jak jsem mohl s tak těžkou hlavou zamhouřit oči. Necítil jsem se moc odpočatě, spíše jako kdybych se celou noc pouze díval do tmy a vůbec nespal- přitom jsem tvrdým spánkem prospal celou noc.

Čas do oběda neutíkal o nic rychleji než včera, předevčírem či minulý týden- vše jak ve zpomaleném filmu. Štěstí v neštěstí, chvíli po obědu se v místnosti nashromáždilo mnoho doktorek i doktorů s pomocníky. Všichni stejně oblečeni, s deskami v rukách, připraveni vstřebat rozkazy od vůdce celé smečky. Po krátké debatě a především rozdělení sektorů kontroly se energicky rozešli do jednotlivých řad.

Netrvalo dlouho, než se jeden z postarších doktorů ujal Sebastiena. Bylo jasné že já nebudu muset dlouho čekat. Pomalým pohybem jsem se přisunul k mřížím, spolupracuji vždy když je to pro mne výhodné a hlavně snesitelné. Chtěl jsem spolupracovat už jen proto aby vše proběhlo co nejrychleji. V tureckém sedu jsem čekal, jako na rozsudek. 

Připadal jsem si jako poslušný pes čekající na pána- s tím rozdílem že můj ocas se ani jednou nezhoupl nad radostí z člověka, pouze se stáhl, tam kde byl k nedohlednu. 

Za nedlouho už u mě stála drobná zlatovlasá žena, desky v klepajících se rukách silně svírala, tužku křečovitě a nepřirozeně svírala v prstech. S klepavým nádechem začala dělat svoji práci. 

"Dobrý den, musím se vás zeptat na pár otázek. Pokud nebudete spolupracovat čeká vás trest, pokud se po prodiskutování s vaší lékařskou zjistí že vaše odpovědi byli nepravdivé, následuje to samé." S vytřeštěnýma očima se neustále dívala do papírů. "Podle zápisů jste posledních několik let byl pouze oplodňovač, je to pravda?" Pouze jsem kývl na souhlas.

"Dobře... Dále se musím zeptat- pociťujete v blízké době některé z těchto příznaků? Samovolné ztopoření penisu, neobvyklá bolest v kterékoli části těla, zvýšený stres, závratě nebo cokoli neobvyklého." S čekáním na mě obrátila zrak.

"Ano. ztopoření penisu, bolest hlavy, přecitlivělost, často se velmi lehce rozruším a mám podezření na sluchové halucinace." S relativně klidným výrazem dokončím řeč. Ona naopak byla velmi překvapena, možná nad mou upřímností a lehkou spoluprací. Především poslední vyznání muselo být neobvyklé.

Rafael

Dny plynuli a já zaslechl, že si bratr s někým užíval na druhé straně. Jeho steny, vzdychy, sladké medové řeči. Usuzoval jsem tak z jeho hlasu.

 Tenhle jeho hlas jsem slýchával, téměř každý večer před spaním, když mě objímal a šeptal slůvka lásky. Ach ta nostalgie... Časy kdy jsem spával, v jeho náruči a cítil ty jeho pevné paže, které si mě drželi a dodávali pocit bezpečí. 

Než jsem si uvědomil své zasnění, tak mi už tekly slzy proudem. Byli to slzy plné bolesti, že se teď dotýká někoho jiného a já vlastně již neexistuji.Jediné co mě drželo při životě byl on... Když jsem už tak blízko, tak se přece nemohu vzdát, anebo by bylo lepší to ukončit? 

V tu chvíli jsem pocítil paže okolo svých ramen "K-kdo je to? Co to děláš?" špitl jsem a v šoku jsem se ani neotočil, ale má intuice mi říkala, že se není čeho bát. Jeho vůně mi byla příjemná a tak strach ze mě zase odešel.

Vítek (Kloubek) 

Už delší dobu jsem pozoroval mého nového souseda. Chtěl jsem ho přivítat a upokojit. Jiná řeč nebyla problém, s rodinou jsem dlouho žil ve Francii, takže má znalost jazyka nebyla problém. Dlouho jsem se styděl, neměl jsem odvahu představit se, pomoct mu. 

Až pohled na něj, plačící ho mě donutil bez rozmyslu uklidnit ho. Naštěstí pro mě byl dost blízko u mříží mezi námi. 

Ruce jsem bez problému protáhl skrz mříže, ruce obmotal okolo jeho úzkých ramen. Tlakem ho též přitáhl blíže  k sobě, až se dotýkal studených mříží. Nejprve jsem mohl cítit jak jeho svaly ztuhly. Po krátkém tichu se odvážil promluvit, lehce roztřeseným hlasem. 

"Proč myslíš? C-chtěl jsem tě uklidnit." Chtěl jsem znít kurážně ale má bojácnost se stejně projevila. Promluvil jsem jeho rodnou řečí. Nevěděl jsem jak široce umí česky. 

Nechtěl jsem ho pustit pevně jsem svíral jeho ramena a hrudník, kde jsem pod rukama mohl cítit jak silně mu bije srdce a rychle se nadzvedává hrudník.

Jako vždy komentáře nebo hvězdy potěší...

982 slov

Hejtujte, komentujte a čus

Kloubek a @KyaSutcliff