Trpký život... z pohledu hybrida - Lišákovy touhy ||yaoi-mpreg||

10. Učitelka 2/2 a Lišák zpět na scéně

Lišák 

Vzrušení se dalo pomalu krájet, Sebi jako by zapomněl na okolí a viděl jen sebe a mě. Pomalu jsem se do podobného stavu dostával také, pocit mírného napětí po celém těle mě nutil nepřemýšlet nad nikým jiným.

Lehkými pohyby rukou se dotýkal mé studené pokožky, očima bloudil všude kde byl odhalený byť jen kousek kůže. 

Sexuální touhy a napětí mohli být sebe silnější, ale my věděli že nic víc tohle se stát nesmí- aspoň ne mezi námi. Především já v hlavně měl někoho jiného, kdo zabíral všechny mé myšlenky a vzpomínky zahalené mlhou. 

Sebi samozřejmě měl své místo v mém životě, ne jen protože byl můj soused, nějak zvláštně se mi vetřel až do míst kam mohl málo kdo. Možná i proto jak byl jedinečný.

Ani jsem nepostřehl kdy mi Sebi ruku přesunul až na jeho rozkrok. Na citlivé kůži dlaně jsem ucítil teplo, vycházející z jeho tvrdého plně připraveného údu. To byla poslední kapka co nás probudila. Se značným úlekem jsem doslova odskočil skoro o půl metru od mříží. Nechal jsem se unést, my oba.

S údivem a především strachem na mě hleděl. "Pro- promiň, já- já..." snažil se začít.

"Dobrý, chápu to. Oba jsme se nechali unést." Panenky měl od strachu zúžené, jako malinké lesklé korálky. "Stejně by se nic stát nemohlo, oni nás hlídají." Hlavou jsem cukl směrem ke kameře v rohu místnosti. 

"Za to mů- může to období, které přichází, neovládáme se. Promiň." Byla to pravda, bohužel si nemůžeme vybírat s kým a kde. 

Navíc je to pouze další známka že by jsme nemohli žít jako lidé- chodit do práce, starat se o vše. Byli by jsme podkopáváni, za to co jsme si nevybrali a dávali život dalším dětem, s přednastaveným neštěstím. Což děláme i teď, ale pod výhružkou smrti. 

Rafael

"Je tady, setkali jsme se, viděl jsem ho na vlastní oči ." Do očí se mi hnaly slzy. Začal jsem propadat zoufalství. Vzlykal jsem a stále myslel na svého bratra. Musel jsem ho zase vidět, obejmout ho a cítit jeho teplou náruč.

"K-Kdyby jste otevřela klec a zkusila se se mnou tady projít tak bych ho určitě našel. Jsem si tím jistý." Nepřestal jsem vzlykat. Doufal jsem a ze srdce jsem si přál, že bude souhlasit.

"Klidně mě svázejte, dejte mi náhubek, podstoupím všechno. Moc vás prosím." Začal jsem prosit a sepjal jsem ruce. Byl jsem schopný udělat cokoliv, aby se mnou nakonec souhlasila a vytáhla mě z klece ven. Tak moc jsem ho chtěl zase vidět. Vidět jeho oči, líbezné rty, nádherný úsměv.

Olga Munzarová

Plakal jako smyslů zbavený, nemám šanci ho utěšit. Nemám s dětmi žádné dobré zkušenosti, vím že je dospělí, ale mentálně je na úrovni dítěte. Po většinu času na této úrovni i zůstávají. 

"Promiň, ale jsem jen učitelka. Nemůžu tady s tebou chodit, to můžou jen doktoři nebo dozorci..." Kam jsme se to až dostali, vždyť jsem ho měla učit základy českého jazyka a on mi tu teď brečí. Dnes už to nemá cenu.

Rafael

"T-tak řekněte dozorci. Cožpak nechápete, že jsem byl od svého bratra oddělený a teď po 6 letech jsem ho znovu uviděl? On je pro mě velice důležitý. P-prosím vás, moc prosím... Buďte tak hodná a pomozte mi." Klekl jsem si a začal ji s uslzenýma očima prosit na kolenou. Tak moc jsem propadl zoufalství.