Trpký život... z pohledu hybrida - Lišákovy touhy ||yaoi-mpreg||

12. Vlčí soused

Rafael

Pomalu jsem se uklidnil a on si mě přitáhl blíže, že jsem na zádech ucítil chladne mříže. Přesto mi srdce zrychleně bilo, když promluvil mým jazykem.

"T-ty umíš Francouzky?" Jsem překvapený. Konečně někdo kdo by mi rozuměl a já si s ním mohl povídat?

Pomalu jsem se od něj odtáhl a otočil se k němu čelem. Prohlížel jsem si jej od hlavy až k patě.Měl celkem hubenou postavu a jeho kůže byla o něco tmavší než ta má. Taky aby ne- Já jsem skoro bílý jak stěna, že skoro splývám s barvou své srsti. Měl světle hnědé vlasy dlouhé po ramena. Jeho modro-zelené oči se na mě doslova smály. Měl velice laskavý pohled a já z něj měl velice dobrý pocit.

V tu chvíli mi vypadla z rukou fotografie a dolétla přes mříže až k němu. Fotografie, na které jsem já a můj bratr. Jediná fotka, kterou jsem měl. Heh, já si vlastně doteď neuvědomil, že jsem si ji vytáhl z pod povlaku polštáře a držel ji v rukou. Byl jsem asi tak moc zamyšlený...Jakmile byla fotka u něj, tak jsem se hned přisunul k mřížím a protáhl ruku k němu, abych si vzal zpátky svoji velice vzácnou fotku.

Lišák

"Koho ti přidělili za partnera?" Po odchodu doktorky, jsem se zaměřil na vykolejeného Sebastiena. Zřejmě nebyl připravený na tak dotěrné a intimní otázky od úplně cizího muže, i když doktora.

Lehce při zvuku mého hlasu povyskočil. "Dva.." Jak vysilující odpověď. Však pochopitelná.

"Aha, mě taky. I když se divím, že na první rok ti dali hned dva... asi musíš hodně vzácný." Samotnému mi na první páření přidělili jen jednoho partnera, zejména kvůli zjištění kvality potomků. S trochou sarkasmu, jsem vyzdvihl jeho jedinečnost.

"Hm... Je to špa- špatně?" Se značnou nervozitou v hlase se mě zeptal. Stále jsem pouze zabodával pohled do neznámého hybrida naproti mě. Beznaděj v hlase mě donutila se na něj podívat.

"Ne, jen to je neobvyklé." Nevím proč, ale hodnou chvíli jsem nemohl odtrhnout pohled od jeho těla. Jednotlivé záhyby, zvláštnosti které k němu tak seděli, bez kterých by to už nebyl on. Byl opravdu zvláštní, jak osobností tak vzhledem. 

Jeho oči mě dokázali uhranout. Tmavě zelenou prolínal světlejší odstín zelné, proplétali se a vytvářeli vzor na jeho duhovce. Normálně bych si takových detailů nevšiml. Jemně se ošil, chloupky na rukou se zvedly proti gravitaci. 

"Zima?" Zašeptal s upřeným pohledem.

"Trošku..." Oplácel mi pohled, zorničky se mu střídavě zužovali a zvětšovali.

Samotného nevím co mě napadlo, takhle nestydatě očumovat. Chtěl jsem si užít okamžik ticha mezi námi.

Do pár vteřin se Sebi skrčil a rukama objal svoje břicho. S tichým zaúpěním si krouživými pohyby hladil podbřišek. Už jsem se chtěl začít ptát, kdyby mě nepřerušil.

"Do- dobrý, to hned přejde." Se stejnou bolestnou grimasou.

Vítek (Kloubek)

"Ano." Nebyl jsem si jistý, jak na něj mám mluvit, česky nebo francouzsky. On sám to střídal podle svých schopností.

"Pěkná fotka, to jsi ty že? A kdo je ten druhý?" Nakonec jsem mluvil francouzsky, myslím že tak si budeme moct lépe popovídat. Jemně se usmál a bříšky prstů přejel po fotografii.