Trpký život... z pohledu hybrida - Lišákovy touhy ||yaoi-mpreg||

9. Učitelka 1/2

Lišák 

Netrvalo dlouho a Sebastiena dozorce přivedl zpět. Zub byl stále zlomený, ale jistě ho zbavily bolesti. Moc jsem se nevěnoval co dělá Sebi dál. Zaposlouchal jsem do šramocení. Nakonec mě vždy svedla vůně, patřící jen jedné osobě. Blízko, cítil jsem to a zároveň daleko, vlastně vše mimo mojí klec nyní bylo nedosažitelné. 

"Li- Lišáku..." Pomalu na něj otáčím zrak, natisknutý na mřížích mě skenoval pohledem. "Hmm?" Upřímně ani na běžné klábosení nemám ani pomyšlení, pořád myslím na něj to mi zakaluje celou mysl. 

"Hezky voníš... tak sladce." Sám vypadá překvapeně že něco takového řekl, což já nemohu vyvrátit že nejsem také. Čekal bych že řekne cokoli jiného, ale tohle ne.

"No... děkuju." Nevím jak na to mám reagovat, nejsem zvyklý přijímat komplimenty. Možná to znělo opovážlivě, jsem pouze zaražený nad Sebiho přímočarostí. 

Musel jsem něco říct, také nevoněl špatně (ne-li přitažlivě). "Promiň, nevím co mám říct." Narovnal jsem se z přikrčené pozice do sedu, snažil při pohledu do jeho velkých zelených očí říct něco pěkného a smysluplného, ale každý nápad jsem zamítl. Musím vypadat komicky, s naprázdno pootevřenou pusou, beze slov zírající. 

"Taky nevoníš špatně." Jo opravdu lichotivé. No jsem prostě svůdník.

Zhluboka jsem se nadechl. když jsem vytěsnil všechny okolní vjemy, zaměřil jsem se pouze a jsem se pouze a jen na Sebiho, slova mě náhle napadala hned. Nechci s ním mluvit s takovým odstupem, tyhle slova jsou jenom pro něj. 

"Víš..." Začnu tiše.

Rafael

Jako vždy sedím ve své kleci a sleduji ostatní hybridy. Což vlastně dělají i oni pokud teda nespí. Místností se rozlehlo bouchnutí dveří a následoval klapot podpatek a to upoutalo pozornost i ostatních hybridů. Očekával jsem co se bude dít. Namáčkl jsem se na mříže s tím jestli něco neuvidím.

Olga Munzarová (Kloubek) 

Z pracovny jsem si vzala dvě učebnice českého jazyka pro 1. třídu (pravopis a běžnou učebnici),  několik linkovaných i prázdných papírů připevněných ke tvrdé podložce a malý penál s několika tužkami, propiskami a pastelkami. 

Upravila jsem si krátkou sukni a tričko s větším výstřihem. Vím laciné a ohrané ale účinné. 

Vydala jsem se směrem k hale C. Na ověřovací sken jsem přiložila kartu a čekala kdy mi zevnitř otevřou. Slyšela jsem zacvakání v zámku a poté táhlé zaskřípání v pantech. 

"Dobrý den. Kde je hydrid s číslem RAL424?" Naklonila jsem hlavu jemně na stranu a zamrkala. Snažila jsem se vypadat, co nejroztomileji aby mě nijak nezdržovali, divili by jste se ale opravdu to funguje. 

"Třetí řada, klec 24. Budete chtít ještě s něčím pomoct?" Laškovně se na mě usmál a ležérně se opřel o dveře, asi si myslel že ho svádím- chudáček takového hromotluka bych nechtěla mít ani schovaného ve skříni. 

"Mohl by jste mi prosím přinést židli a nějaký malý stůl? Děkuji." Usmála jsem se a kroutíc boky jsem se vdala směrem k hybridovi kterého mám začít učit.