Trpký život... z pohledu hybrida - Lišákovy touhy ||yaoi-mpreg||

20. Dnes

Lišák 

Uběhl dlouhý, nekonečně se táhnoucí týden, od páření. Nic se nedělo, hybridi byli celý týden jako na jehlách, strach a nervozita vysela ve vzduchu jako hustý nepropustný opar. Nepříjemný zápach strachu, houstnul v hale každým dnem. 

Včera pracovníci nositelům odebrali krev, jako vždy necelý týden po páření. Dnes by se většina měla dozvědět výsledky. Já nyní dokážu myslet jen na Rafa, pomyšlení že by nosil moje dítě, nebo děti, je uklidňující. Byl by jen můj, pouto při stvoření nového života by nás drželo pohromadě. 

Bohužel vše si maluju příliš barevně. I kdyby byl březí s mými štěňaty, je daleko ode mne, nemůžu ho obejmout kdykoliv se mi zamane. 

Rafael 

Nervozita a menší stres každým dnem stoupaly. Jsem březí nebo ne? Budou to štěňata Vítka, anebo bratra?- ptám se každým dnem sám sebe a občas rukou zajedu ke svému podbřišku a jemně pohladím. 

Jediné, co se u mě změnilo bylo, že jsem měl větší nechuť k jídlu, i když se tělo mohlo sebevíc hlasitěji hlásit o jídle, tak jsem si ho nevzal a jen jsem polehával. Žádná nálada a hlavně únava. Celé dny jsem byl zabalený v dece a jen odpočíval. 

Za tu dobu se ke mě dostalo čisté oblečení, tak jsem nebyl aspoň nahý. Byla mi odebrána krev a já vím, že co nevidět přijdou výsledky. Mávám nervózně a netrpělivě ocasem. Bojím se, jestli se zjistí že jsem nezabřezl, tak ústav o mě přestane jevit zájem a bůh ví kde bych skončil.

Lišák

Vše se začalo hrotit okolo oběda. Hned po donášce jídla, se do haly nahrnulo několik pracovníků se špatnými, i dobrými, výsledky. Občas i oplodňovačům sdělují výsledky, na požádání- pokud narazíte na ochotného pracovníka. 

Sebimu již žena, s rychle se měnicí mimikou obličeje, sdělila výsledky. Má úspěch, i když jeho partnerka ne. Na jednu stranu je z čeho se radovat.

"Takže... jsi těhotný? Gratuluju." Neudržím emoce, v mém hlase je znatelně slyšet smutek. Je opodstatněný. Mladý život zničený v momentě. Zářná budoucnost pohřbena.

"Nemyslím že je k čemu gratulovat. Dopadnou jako já." Přes všechen smutek, s malým úsměvem, odpovídá. Ten titěrný škleb mě dokáže rozpálit do běla. 

Jaká neúcta k životu a zároveň tolik pravdy. Směr myšlenek se mění, jako cesta k cíli- rychle a nezvratně.  

"Pravda.... ale i přesto jsou děti požehnání. Všechny jsou krásný, především ty co jsou tvoje." Se slzou na tváři, které se neubráním mu odpovím. 

"Jo, máš pravdu. Budou krásní, zdraví a moje. Co chtít víc." Proč tolik radosti? S doširoka otevřenýma očima jen sleduju reakci na jeho vlastní slova. 

"Co chtít víc? Svobodu, pořádný život, rodinu, volnost- jít se projít kdy se mi bude chtít, jídlo po kterém přibereme a nebudeme jen umírat. Chtěl bych žít, po boku milované osoby. Mít děti a chodit do práce jako člověk." Upřeným pohledem do jeho očí, pro zdůraznění odpovím. 

Rafael

Mou pozornost upoutalo několik pracovníku v hale. Hned vím, že přišli sdělit výsledky a já se pomalu přisunu k mřížím. 

Čekám až někdo přijde ke mě a sdělí mi to. Naštěstí nemusím čekat dlouho a přijde ke mě drobnější pracovník. Podle všeho tu byl nový a začne mi říkat mé výsledky, jenže já mu nerozumím. 

Okamžitě jsem se tázavě na něj podíval. "Vítku, co řekl?" Nervózně se mi zachvěl hlas, který byl ještě mírně chraplavý, jak jsem teď moc nemluvil. 

Hruď se mi prudce zvedá a klesá. Zorničky jsem mám rozšířené a dívám se Vítkovi přímo do očí. "T-tak co?" Stále se dožaduju překladu a ocasem nervózně mávám. 

Vítek

Rafovo nechutenství mi dělá starosti, však mám pochopení. Strach jako by se plazil chodbami, skryt ve stínech a nepoznán.

Nervozita z Rafa přímo sálá. Napjaté svaly a křečovitý postoj u mříží řekne vše.

"Dobrý den. Dle výsledků, krevních testů, jste úspěšně zabřezl. Gratuluji." K čemu gratuluješ? Bohužel nemohu být příliš šťastný, i kdyby byli děti moje- nic to nemění. Tímhle je odsouzen k věčnému trápení.

Naléhá na mě. Já však překvapením zůstal, zírat před sebe. 

Lišák 

Slečna přistoupila i ke mě. S tázavým pohledem čeká jestli si řeknu o výsledky. Pouze kývnu a čekám.

"Takže, jediný subjekt, který nezabřezl, je... P5T. Všechny ostatní úspěšně zabřezli." Cože? Já nevím jaké označení má Rafael... Co když není březí?

"Gratuluji." Řekla s hadím pousmáním. Užívá si naše utrpení. Však uvnitř cítím že se to povedlo, a pod jeho srdcem roste život stvořený s mojí pomocí.

"A co ty? Měl jsi úspěch?" Špatná otázka, tak moc nechci odpovědět. Protože, pokud to řeknu nahlas vše bude příliš skutečné.

"Měl... bohužel, bohudík měl." Nerozhodnost byla málokdy viděná emoce v mé tváři. Nejsem zvyklý na rozbouřené emoce uvnitř mě.

Dál ani jeden nechtěl mluvit, do noci daleko, spánek v nedohlednu a myšlenky měli mnoho prostoru.

***

Večeře byla za námi, tácky odneseny, i když jsme nedojedli a nuda nás může užírat od znova. Mám o čem uvažovat. 

Má vlastní budoucnost je jasná- dokud budu plodný jsem funkční stroj pomocný provozu. Nemusím snášet smutek nad odebranými dětmi, nikdy jsem neviděl, ani jedno, své dítě. Jsem za to rád. Jediným pohledem bych se do těch dětských očí zamiloval a nemohl jej pustit. Bylo by to příliš náročné. 

Však Rafael to bude muset snášet, bolest tak ničivou že to nepřežije. Vybavuji si jak byl křehký a tulil se v mé náruči, jistě se nezměnil- potřebuje ochránit před vším zlým. 

"Hmm, Lišák-" Tahle poslední kapka mě vytočí. I přes slušné vychování, které ve mě trochu zbývá, ho zarazím.

"Ne, říkej mi Renard, prosím... To je moje jméno." Úsměv na rtech je nefalšovaný. Nechci mu lhát, když sám nyní znám pravdu. Překvapení nemůže skrývat. 

"Dobře..." Pokorně pokyne hlavou. Chci vědět jak mé jméno zní z cizích rtů. 

"Máš pravdu chci víc." Konečně se odhodlal to říct, své přání. 

Děkuji všem za čekání. Bylo to dlouhé a pro mě náročné, napsat jedinou větu mi trvalo neskutečně dlouho. Výsledek za to snad stojí. Je v tom krev, pot a sliny XD 

Jak se vám líbí nová kapitola? Každý názor se počítá. 

992 slov

Hejtujte, komentujte a čus

 Kloubek a Kya Sutcliff