Born to rule

2.

        ,,Měl by ses k nám připojit, jistě tě lov bude zajímat" namítal Oropher druhého dne ráno. V Doriathu slunce vstává poněkud brzy a někdy se to mladému elfu nezamlouvalo. Zvláště, když předešlou noc probděl a nyní by rád ještě zůstal v posteli.

Thranduil jako odpověď svému otci několikrát zakroutil hlavou a stejně to mělo jiný účinek. Než se sám nadál, houpal se ladně v sedle svého koně do rytmu jeho chůze. Měl rád jízdu na koni, avšak zběsilou, nebojácnou a ne tuhle nudnou projížďku a ještě s dohledem.

Leiros mu stále dýchal na záda, pokud to tedy nebyl jeho otec. Oropher se jej nebál ukazovat jako drahokam na svém náhrdelníku. Přišel si spíše jen jako důkaz jeho moci, než jako syn.

Nebavilo jej se falešně usmívat a tak nasadil svůj kamenný výraz. Ignoroval káravý pohled svého poručníka a pokračoval v cestě spolu s velkou otcovou družinou.

Z ničeho nic Oropher pokynul prudkým pohybem své paže vzhůru a celý oddíl se zastavil. Thranduil znuděně pozoroval okolí a nechápal, pročpak stojí. Myslel si totiž, že zde pomalu ale jistě upadne do hlubokého spánku v sedle svého věrného přítele.

Poté jej ale zaujalo zašustění v nedalekém keři a nebyl jediný. Všichni muži sesedli z koní a sáhli po svých zbraních. Plavovlásek neměl zrovna v oblibě luky a šípy, zaměřoval se spíše na přímý boj s mečem či popřípadě s dýkami.

Seskočil taktéž a přesto si přišel jako páté kolo u vozu. Z ničeho nic se nádherná laň vynořila ze svého dosavadního úkrytu a Oropher bez váhání vystřelil. Bohužel hbité divoké zvíře se poplašilo a dalo na útěk. 

,,Rychle za ní!" rozkázal rádce Thingolův a rozeběhl se jako o život za svou novou kořistí. Dokonce ani Leiros neodolal a vydal se s domněním, že Thranduil jej následuje. To se ale velice mýlil.

Syn Oropherův využil situace a dal nohy na ramena. Nasedl na svého plavého koně a vydal se opačným směrem. Divoce až zběsile se hnal mezi korunami stromů. Ty se mu tou rychlostí zařezávaly do kůže a listy zůstávaly zamotané v pramíncích krásných vlasů.

Když poznal krajinu okolo sebe, zastavil se. Ztěžka oddychoval až lapal po dechu. V dálce slyšel šumění vody smíšeně s dalšími tóny, které neznal. Byl zvědavý a tak se nenápadně plížil dále ke stromům.

Prodral se nepříjemnými trny, které mu ještě více roztrhaly hábit ze vzácných tkanin a tiše vykouknul z poza něj. Co viděl jej však docela ohromilo. 

Dívka, na půl zahalená v jasně bílé suknici si vesele prozpěvovala nedaleko od něj. Smáčela se ve vlažné vodě řeky Sirion, jež vévodila všem na velké vzdálenosti.

Slabě šibalsky se usmál a pozoroval nic netušící elfku, byla krásná. Její kůže zářila v ranních paprscích slunce.

Chtěl viděl lépe, proto se tiše snažil přiblížit. Když v tom šlápnul do prázdna- nevšimnul si srázu pod ním k břehu řeky. Než se nadál, válel se na zemi nedaleko od neznámé elfky. Ta se splašila a snažila se zakrýt na svém těle vše, co jen mohla. 

,,Co se to opovažuješ, takhle pozorovat dámu!" křičela na něj zuřivě až jí málem létaly blesky z očí. Thranduil ji vyděšeně pozoroval a nějakou chvíli trvalo, než našel vhodná slova.

,,Odpusť, slyšel jsem tě zpívat a..." dál už raději nepokračoval, jelikož tvář mladé slečny se zkřivila do ještě horší grimasy. Nejradši by se v tu chvíli propadl do země.

,,No tak se alespoň otoč!" křikla znovu tmavovláska nasupeně. Chtěla se konečně obléknout a následně zjistit totožnost onoho narušitele. Nedokázala totiž přes roztrhané oblečení a zablácenou tvář rozeznat ani jediný specifický rys.

Thranduil tedy uposlechnul a stočil svůj zrak jiným směrem. Jednou, možná dvakrát neodolal a znovu se otočil k ní. ,,Opovaž se!" okřikla jej, než se mohla obléknout. 

,,Co jsi zač a co si o sobě myslíš?!" vylezla poprvé za tu chvíli z řeky. Z pramínků tmavých vlasů jí stékaly kapičky vody a jasně bílé šaty měla promáčené. 

,,J-já..." koktal netečně plavovlásek. ,,Mé jméno je Thranduil" dostal ze sebe, kdy posbíral poslední zbytečky odvahy. Jí cosi blýsklo v očích a poté se troufale ušklíbla.

,,Syn Oropherův..." potvrdila si jeho titul a jemu zamrazilo při vzpomínce na něj. ,,Ví tvůj otec, že se takhle touláš po lese a..." vztáhla svou dlaň k jeho vlasům a vytáhla neposednou větvičku v nich zamotanou. ,,...děláš tohle?" šibalsky se usmála a následně ji odhodila.

,,Já řekl své jméno, tak ty pověz to své" zamračil se umanutě a o krok ustoupil. Stále byl uvnitř nejistý a přesto si dobře dokázal zachovat klid v hlase. Sám nechápal, jak toho byl schopen.

,,Helinillë jméno mé avšak tobě neznámé. Nemísím se mezi vyšší vrstvu" odpověděla mu povýšenecky a otočila se k němu zády. Měla jej za namyšleného a nespolečenského díky pověsti nejen samotného Orophera, ale i jiných z vyšších. Přesto Velekrále milovala jako ostatní lid.

,,Pěkné jméno" usmál se a to ji překvapilo. Snažil se udělat dojem, viděl v ní cosi nevídaného. Chtěl ji poznat více. ,,Odkud pocházíš?" zajímal se dál a ona si jej nedůvěřivě prohlédla.

,,Nedaleko odsud mám rodinu... a neměl by ses vrátit mezi své?" snažila se jej dále urážet a doufala, že jí dá už konečně pokoj. Nebyla zvědavá na falešné lichotky a úsměvy.

,,Vlastně jsem od nich utekl" přiznal se a zamyslel, copak na to asi řekne Leiros natož Oropher. V tu chvíli však Helinillë propadla v zoufalý smích. Thranduil neodolal a smál se spolu s ní.

,,A proč?" optala se ještě mezi návaly smíchu. Najednou se Thranduil už nestyděl a nemyslel na nic vedlejšího ani na to, že ji pozoroval a spadl do bláta, od kterého je nyní celý ušpiněný. Povídali si ještě dlouho poté a on poznal, že budou dobří přátelé..