Born to rule

1. "Bezstarostnost v Doriathu"

      ,,Copak tam nahoře vyvádíš?!" ozval se nepříčetný křik, ten se roznesl celým okolním lesem. Zvířata se poplašila a stromy zpozorněly.

Mladý plavovlasý elf však ignoroval výzvy druhého, jež stál pod ním se založenými pažemi na hrudi. ,,Pojď dolů!" trvá na svém tmavovlásek. 

,,Proč?" odvětil nezaujatě Thranduil, sedící vysoko ve větvích stromu. Jeho zavřené oči a ironický úsměv na tváři jen poukazovaly na jeho lhostejnost vůči poslu. Nehodlal se vrátit do paláce.

,,Víš moc dobře. Tvůj otec bude rozzuřený" snažil se jej stále přemlouvat, i jemu totiž hrozil trest za to, že prince nedovede vcelku na hodinu literatury.

V tu chvíli plavovlásek na stromě pomalu ale jistě rozevřel svá víčka a zcela otráveně se po něm ohlédl. Leiros, jeho věčný doprovod, kterému utíkal, naléhal a jej to vytáčelo.

,,Nezajímá mě to" přiznal na plno, byl někdy až moc upřímný. Věděl, že když zůstane tady, Leiros to vzdá. To se však ale nestalo.

,,Mělo by, každým dnem je k tobě hrubější a můžeš si za to jedině ty sám. Nikdo tě neochrání, ani já, mocný Thingol či snad jeho dcera" obrátil role tmavovlasý vysoký elf rodu Sindar, stejně tak jako byl samotný mladík.

Ten přetočil oči v sloup. Vždy sliboval, že to budou jen dvě hodiny a stejně musí sedět zahrabaný v knihách do pozdního večera, kdy jde slunce dávno spát.

,,Jen na chvíli" odseknul mu Thranduil. Leiros si hlasitě oddychnul, když elfa přesvědčil. Přitom mu bylo jasné, že tento slib nedodrží.

K paláci velkého Thingola to nebylo daleko. Bok po boku kráčeli lesem, kde zpívali ptáčci veselé ódy o životě, voda šuměla a stromy si povídaly. Každá živá bytůstka zde byla přešťastná. 

V poslední době však jako by pronikalo neprostupným pásmem něco, co by nemělo. Jakési dusno mezi elfy samotnými a král Thingol byl slepý vůči tomuto problému.

Krále sužoval už dlouho Silmaril, který získal před docela dávnou dobou. Měl jej Beren za úkol získat pro lásku k Lúthien. Tehdy nikdo nečekal, že tuto sázku vyhraje.

,,Jsme tady" oznámil poručník syna Oropherova, jakmile došli spletitými chodbami až do jeho komnaty. Zde již na stole ležela hromada papírů a všude okolo se válely věci a jiný nepořádek.

,,A měl by jsi zde maličko zamaskovat tu spoušť, tvůj otec není zvědavý na žádné výmluvy" podotknul Leiros a Thranduil si odfrknul. 

Poté tmavovlásek zadal mladíkovi úkony a vydal se pryč. Thranduil samozřejmě ignoroval výzvu k učení a začal pomalu shrabovat věci na místa, jež jsou na první pohled neviditelná.

Oblečení pod postel, přebytečné papíry do skříně a svůj meč, milovaný meč se stříbrnou rukojetí uschoval pečlivě tak, aby jej znovu nemohl nikdo nalézt a vzít. Někdo jako Oropher.

V tom uslyšel slabé kroky, blíží se k jeho pokoji a tak se rychle rozeběhnul ke stolu. Ještě se  rozhlédnul po okolí a pokývnul spokojeně nad svou prací. 

Dveře z vyřezávaného vzácného dřeva se otevřely a slabě zavzdychaly v pantech nad svým stářím. Jednolité a dosti tupé kroky měl tak zaryté v paměti. Měl z nich strach, pokaždé když je slýchával.

,,Otče..." poklonil hlavou na znak úcty k němu. Oropher prosazoval spíše chladný a netečný vztah mezi jimi samými. Thranduilovi někdy přišlo, že vlastně ani není jeho krve, jelikož se k němu tak ani nechoval.

,,Jak jsi pokročil v četbě?" vychrlil okamžitě bez jakéhokoliv pozdravu a mladší plavovlásek posmutněl. Vždy k sobě chtěl kohokoliv blízkého. Chyběla mu něžná péče matky, kterou si nepamatoval.

 ---

Zbytek večera strávil vykládáním, dle jeho názoru, nesmyslností. Jakmile slunce předalo žezlo měsíci a lesem vládla tma, povolil Oropher usnout mladému elfovi.

Jakmile se však zavřely těžké dveře jeho komnat, bleskově vystřelil ze svých loží k balkónu. Bez váhání otevřel prosklený vchod a nadechl se čerstvého vzduchu. 

Okolím prostupovalo překrásné ticho a klid. Viděl sem tam se mihnout malé netopýry a zavýt nějakého toho nočního lovce. Stříbřitý měsíc v úplňku poukazoval na cestu posledním poutníkům noci.

Miloval ten pohled, tu přírodu a pocit nekonečné svobody. Slabý letní vánek si pohrával s pramínky jeho dlouhých vlasů.

Zavřel oči a zcela se uvolnil. Poddal se okolní atmosféře, roztáhnul paže široko od sebe a zhluboka se nadechnul. Polil jej pocit nevázanosti, volnosti a štěstí. Cítil se sám sebou a to pokaždé, když tak učinil. 

Když oči znovu otevřel, spatřil nevídanou krásu. Noční obloha byla posetá nekonečně mnoho hvězdami, jako malými diamanty na tmavém závoji tvořící  překrásné obrazce. 

,,Nikdy tě nezklamu" šeptnul do ticha noční krajiny Thranduil. Myslel na svou matku, jež mu nyní byla nejblíže. Už jako malý věřil, že jej pozoruje den co den a noc co noc. Jelikož každý předek, jež zemřel šlechetným činem, se nacházel právě tam, v hvězdném svitu nekonečného vesmíru...