Born to rule

11. "Válka Hněvu"

Uháněli proti větru a kapkám deště, které jim bránily v odchodu z Beleriandu. Jeden věrný kůň následoval druhého jako syn svého otce. 

Jen ticho se mezi nimi ocitalo. Slova se vytratila v nekonečnu a vše ovládal jen žal a smutek. Okolí se skrylo dávno do závoje noci. 

Thranduil v rychlosti a spěchu jeho koně vzhlédnul vysoko nad hlavu. Hvězdy byly zahalené a značily blížící se temnotu. Zlo bylo v pohybu.

Zastavil, ignorujíc mu vzdalujícího se otce. Musel se naposledy rozloučit se svým domovem. Věděl moc dobře, že už se nikdy nevrátí. 

Přitáhnul otěže a donutil svého věrného posla stočit se čelem k lesu. Krásné bohaté stromy, vzácní lesní obyvatelé, Doriathský lid, jarní vánek s vůní květin, ale i časná chladná rána a pozorování východu jitřenky mu bude velice chybět.

Z pod kápě mu splývaly na ramena dlouhé plavé vlasy. Světlé očka pozorovala krásu před sebou. Tmavý plášť skrýval jeho tělo i bolest v srdci.

Před jeho očima se vyjevila vzpomínka na větve stromů na kterých sedával. Ty, z nichž jej denně musel sundávat Leiros. 

Jeho elfské uši slýchaly hlasy prastarých stromů, šeptajících si půlnoční písně. Šumění listí i ódy o radosti malých drozdů. 

Jeho tvář cítila na lících šimrání zelenkavých stonků trávy, když lehával na loukách uprostřed lesa.

Jeho kůže postrádala příjemný chlad v létě a sílu proudu řeky Esganduiny. Každý oblásek, který hodil k hladině a odrazil se jako žabka, se mu zapsal do paměti. 

Vybavil si i stavění malých domečků z kůry stromů pro lišky nebo jezevce. Dokonce i budování hnízd pro drobné ptactvo. Vždy byl obětavý vůči každé živé bytosti lesa.

,,Nai lassi cuilornelyava úlúmë hestuvar. Órenya nainuva tenn' encenuva le. Namárië " vyřknul svou rodnou řečí. Jeho tichá slova se nesla okolím a vytratila se v prázdnotě. 

**překlad** "Ať listy tvého stromu života nikdy nezhnědnou. Mé srdce bude plakat, dokud tě znovu nespatří. Sbohem"  

Poté pobídnul svého koně k trysku. Jeho mysl se však ještě dlouho upínala k Doriathu. V jeho šedých kukadlech se třpytily slané perličky. Ani se je nesnažil skrýt nebo potlačovat. 

Dohnal svého otce velmi rychle. Ačkoliv nechtěl, musel odejít..

------

,,Orophere! Thranduile!" radoval se Vendelön při pohledu na dva jezdce, blížící se rychle k jejich družině. 

,,Jsem tak rád, že jste v pořádku. Můžeme se vrátit do Doriathu?" ptal se dále elf Nandor. 

,,Ne.." odseknul mu pouze rádce Šedopláště a sám se vydal do tepla jednoho z domů zdejší malé osady. 

,,Bylo zmařeno mnoho životů, několik z nich jsme zachránili a přesto nás poslali za hranice" odpověděl Thranduil na místo svého otce.

,,Rozumím ti. Chápu, jak je to pro tebe těžké. Nebudeš dlouho bez domova, věř mi. Velký zelený hvozd nás přijme" snažil se jej utišit Vendelön. Jeho slova akorát způsobila další slzy a trápení už v tak utrápené mysli.

Bez váhání jej tmavovlásek přitáhnul k sobě do pevného objetí. Navzdory dešti a zcela mokrému oblečení bylo najednou Thranduilovi o něco tepleji a lépe. 

,,Pojď dovnitř.." pobídnul jej po chvíli věrný přítel a tak souhlasně přikývnul. Věděl, že je čeká ještě dlouhá cesta. 

,,Oropher chce za úsvitu vyjít. Vyspi se" přebral si od něj mokrý plášť elfů Laiquendi.