Double (cz verze)

Kapitola 2.

Luhan přemýšlel o tom, jak se život rychle mění. Jak se člověk může za jeden den dostat z úplného dna na dostatečný průměr. Seděli naproti sobě u malého stolku v kavárně. Baekhyun se díval do nově nabytého mobilu, zatímco se Luhan ztrácel ve svých myšlenkách. Živě si vybavoval, co se ten den vlastně stalo. Vzpomínal na ráno, Baekhyun ještě spal a Luhan se chvíli díval, jak se při tom usmívá. Leželi v polorozpadlé staré továrně na kartonové krabici přikrytí děravou smradlavou dekou a měli hlad a žízeň. Na světě měli jenom sami sebe a prázdnou flašku od Fanty a stejně se ten spící kluk vedle něj usmíval. To je celý Baekhyun, pomyslel si Luhan. Když jednou chtěl skočit z mostu, Baekhyun mu to rozmluvil, bral mu ostré střepy z rukou a nutil ho rozhlížet se na přechodu.

Baekhyun nebyl jeden z těch, co to vzdají. Ať už bylo léto a oni pomalu umírali žízní, nebo byl začátek ledna a dýchali jeden druhému na omrzliny, Baekhyun věřil, že to přejde. Že bude líp.

„Baekkie, vzbuď se," zatřásl Luhan se svým kamarádem, který rozespale otevřel oči, ale pak se líně převalil na druhou stranu. „Jdu se podívat vedle po něčem k jídlu," ohlásil nakonec a zvedl se z jejich ubohého pelíšku. Luhan se přehraboval v nedaleké popelnici v naději, že tam najde něco ke snídani. Vyjekl a cuknul sebou, když ho někdo vzal za krk a stáhnul k sobě. Při té vzpomínce Luhanovi naskočila husí kůže. Tomu nevábnému chlapovi neviděl do obličeje, jasně si ale pamatoval jeho slova.

„Jak je možný, že se tak hezkej kluk hrabe v popelnici?" Luhan teď cítil jeho odporný dech na jeho tváři a koutkem oka si vystrašeně prohlížel násilníkův obličej. To už byl dost nešetrně a silně držen za čelist, když se vzpamatoval a začal se všemi svými silami bránit. Snažil se toho smradlavého chlapa kopnout, ale v ještě mocnějším sevření byly jeho první pokusy o získání svobody i pokusy poslední. Muž pak funěl víc a potom, co Luhana párkrát udeřil, vytáhnul ze své džínsové bundy pistoli. Pozvedl ji k Luhanově hlavě, aby mu pohrozil, dál už se ale nedostal.

„To bych taky rád věděl," odpověděl Baekhyun na řečnickou otázku položenou před dobrou půlminutou, když se napřahoval rezavou železnou tyčí. Zpocený chlap by se určitě rád otočil na toho, kdo že mu odpověděl, ale Baekhyunův švih byl rychlejší. O dost. Upocený útočník se válel na zemi a vedle něj i jeho zbraň, když Baekhyun popadl Luhana za zápěstí a táhl ho pryč.

„Počkej," vymotal se Luhan z jeho sevření a sebral zbraň ze země. „A co deka?"

„Kašli na deku, zdrhej!" A tak Luhan poslechl a svoji chůzi rychle zrychlil v běh. Utíkali, dokud mohli, až narazili na další opuštěnou ulici. Zastavili a celí udýchaní si prohlíželi vymlácené výlohy zastaralých, ošuntělých obchodů. Byly to asi třetí nebo čtvrté dveře, ani oni sami si nepamatovali, do kterých vešli. Tam se schovali do skladu za pultem s prázdnou pokladnou a zhluboka dýchali, ve snaze se uklidnit.

„Děkuju," vydechl Luhan, když usoudil, že ticho už bylo moc dlouho i na něj.

„To nestojí za řeč. Co bych bez tebe asi dělal? Nevíš?"

„Nevim," usmál se Luhan, a tak se Baekhyun chvíli usmíval s ním.

Zbytek dne proběhl v normálu, až na ten večer. Obvykle to byl Luhan, kdo pochyboval a kdo měl deprese. Dnes to ale neměl být on, a tušili to oba dva.

„Mohl tě zabít."

„Baekkie, chtěl mě jenom vo-..."

„Co ty víš?!" Luhan byl radši zticha. Ten šílený pohled v Baekhyunových očích znal a věděl, že se nestane nic pěkného. Naopak, tušil, že se schyluje ke katastrofě, když jeho kamarád zvedl pistoli ze země a prošel dveřmi do místnosti s vysklenou výlohou.

„Nemám se rovnou zabít?!"

„Baeku, přestaň."

„Jo, máš recht. Proč bych měl páchat sebevraždu, když všichni ostatní radši střílej lidi kolem sebe?!"

„Baekhyune, prosím, uklidni se!"

„Zastřelím prvního člověka, kterýho uvidim!"

„Lulu, posloucháš mě?" Baekhyun přerušil tok Luhanových vzpomínek a zamával mu, jenom tak pro jistotu, rukou před obličejem.

„Co?"

„Ne, nic, neobtěžuj se. Já si tady jenom povídám sám se sebou," odfrknul si.

„Promiň, Baekkie. Povídej," pobídl svého na oko uraženého kamaráda a ten se nakonec opravdu nechal slyšet.

„Ok. Jmenuju se Kim Leemin, mýho kluka mám v kontaktech uloženýho jako „Sehunnie" a podle našich posledních zpráv nemusim kupovat ani zeleninu do polívky, ani kondomy," zahlásil Baekhyun a po tom, co Luhan nadzvedl jedno obočí, pokračoval. „Prej koupil jahodový." Baekhyun pokrčil rameny. „No a pak mi jednou týdně volá maminka, tatínek mi napsal minulej měsíc, jestli přijedu ve dvě nebo ve tři odpoledne. Takže koukám, že bydlim u Sehuna," usoudil Baekhyun a trošku se napil kafe, snad aby se mu lépe mluvilo. „Chanyeol je můj kamarád, co mi posílá písničky, co skládá. Jo, to je on," ukázal Luhanovi fotku Leeminova kamaráda. „A tohle je Sehun."

„Leemin má vkus," uznal Luhan, a ještě chvíli se zájmem sledoval fotku v mobilu.

„To jo," hihňal se Baekhyun. „A vůbec se baví s hezkejma lidma. Koukej," ukázal mu dalších pár fotek, na kterých se na ně usmívala skupina mladíků, slušně upravených a často draze oblečených.

„Jéé, tenhle je roztomilej!"

„To je Kyungsoo, baví se se mnou o Jonginovi, to je tenhle," znovu ukázal na skupinovou fotku," je to jeho kluk. A já zase žvaním o našem vztahu se Sehunem," informoval ho Baekhyun. „Coje?" Znepokojovalo ho, proč Luhan vypadá tak ustaraně.

„Myslíš, že nám to projde?" V jeho tváři byly vidět obavy. Sám Baekhyun ty svoje skrýval pod silnou vrstvou naivity, naděje a snů.

„Nemáme na výběr, musí to vyjít. Takže to vyjde," zasmál se. Když viděl, že se Luhanův výraz o nic moc nezměnil, vzal si jeho ruce do svých, pevně je stiskl a trochu jimi zatřásl, jako by to mělo jejich vlastníka povzbudit. „Neboj, Lulu. Všechno dobře dopadne," řekl klidně a zase jednou vykouzlil slabý úsměv na tváři svého kamaráda.

„Já vím, Baekkie."

„Dobře. Zpátky k tématu. Asi napíšu Sehunovi, že dneska přespím u Chanyeola, že jsem se za ním zase stavil po práci a zapomněl na čas. Už jsem to tak párkrát udělal, takže napohodus Yeolem víc, než se Sehunem, takže bude lepší právě jemu vysvětlit, že mi bezdomovec Lulu zachránil život a já mu za to chci dát najíst a najít mu místo, kde může spát."

„Máš to promyšlený," pochválil Baekhyuna Luhan a uznale pokývnul hlavou. „Kde vůbec pracuješ?"

„Učim grafiku tady někde na střední. To si pak ještě pročtu maily."

„Hustý. A hele, nebude to problém, učit něco, co jsi v životě neviděl?" Jeden na druhého chvíli koukali a pomalu si uvědomovali, že je před nimi ještě hodně práce.

„Nooooo... Tak to snad nebude taková pakárna, ne?" Luhanův obličej ale říkal opak toho, v co Baekhyun sentimentálně doufal.