Double (cz verze)

Kapitola 3.

„Jseš si jistej?" Luhan se nervózně díval, jak Baekhyun vytočil číslo Leeminova nejlepšího kamaráda a statečně se u toho tvářil.

„Lulu, nemáme na výběr," řekl odhodlaně a za chvíli se z telefonu ozval cizí hlas. Luhan si poposedl na židli a držel palce na obou rukách. „Ahoj Yeolie! Potřebuju jednu velkou laskavost," spustil do telefonu.

„Ty nejsi doma? Děje se něco, Mine?" Luhan už tlumeně slyšel hluboký hlas, jak se stará o Leemina hned po pozdravu.

„Nic se neděje, jsem v pohodě prosím tě," ujišťoval ustaraného Chanyeola Baekhyun. Právě, když slyšel, jakou péči o Leemina jeho kamarád má, bylo mu najednou špatně od žaludku.

„Kde jsi? Mám pro tebe zajet?"

„Chanyeolie, uklidni se. Jenom s sebou mám společnost a nemyslím, že je dobrý nápad s ním chodit domů, to je vše," vysvětloval Baekhyun.

„Dobře. Alee..."

„Promiň, já věděl, že to není dobrý nápad..."

„Ne! Nene, je to dobrý nápad, úžasný nápad, jen mi řekni, kde jste a já se pro vás stavím."

„Já... Děkuju, Yeolie! Máš to u mě," poděkoval Baekhyun a pokračoval navigováním Chanyeola ke kavárně, kde spolu s Luhanem seděli.

„A co ty seš? To ti jako dneska všechno projde?" Zajímal se Luhan, když se Chanyeol a Baekhyun po telefonu rozloučili. Baekhyun se sebevědomě usmál, aby zakryl, jaký z toho měl divný pocit.

„No, každopádně. Šel jsem tou ulicí a nějakej vandal mě chtěl okrást, a tak mě uhodil do hlavy. Hrdina Lulu ale zrovna vybíral popelnici hned vedle a když viděl, jak mě ten chuligán obírá v bezvědomí, statečně zakročil, hodil mu na hlavu cihlu a pak mě odtáhnul pryč. A tak mi zachránil život."

„Jako vážně? Baeku, to je tak ironický," zasmál se Luhan. „Nebude lepší, když prostě budu tvůj kamarád z dětství, co se nešťastnou náhodou dostal na ulici?"

„To bude asi lepší," přiznal a zahihňal se. „Máme všechno připravený, mám koupený nový oblečení, všechny zprávy nastudovaný, Sehunovi jenom napíšu, že se vrátím zítra a zbytek dořešíme u Chanyeola! Ale má to jeden háček – nevíme, co v tý ulici v devět večer vůbec Leemin dělal." Baekhyun dopil svoje kafe, hned, co domluvil.

„Měl dneska práci?"

„Že by tě potkal někde v uličce u popelnic cestou ze školy? Třeba si šel koupit nějakou grafickou blbinu..." Luhan jako odpověď zakýval hlavou a usrknul si ze svého šálku. „Tak ok," potvrdil jejich rozhodnutí Baekhyun aby mohli klidně čekat, až se objeví Chanyeol. Baekhyun si řekl, že napíše příteli mladíka, kterého před ani ne dvěma hodinami zabil, aby se omluvil, protože ani on, ani Leemin dnes domů nepřijdou. Domlouvali se na tom, co napíšou a Baekhyun každou chvíli ukazoval text zprávy se slovy „Takhle?", „Nepíše se to jinak?" nebo „Neni tady měkký I?". Mezitím, co hledal správnou gramatiku mezi zbytkem Leeminových zpráv, Luhanova hlava kousek po kousku uléhala na stůl. Netrvalo dlouho a usnul, Baekhyun nejenom, že už dopsal zprávu Sehunovi, ale i dostal odpověď, pročetl si maily a objevil hesla a přihlašovací jména, dokonce i k Facebooku. „Jako by na mě čekal," pomyslel si Baekhyun, když zavíral poznámku s hesly k účtům i bakalářům a školní Wi-Fi. Nevšiml si kroků, které se za ním pomalu zpomalovaly ale i přibližovaly. Ani když si vedle něj příchozí dřepnul, nevěnoval mu pozornost. To až když promluvil jeho hlubokým hlasem.

„To jsi za ten měsíc tolik zhubnul?" To už se Baekhyun otočil za zvukem vyřknutých slov, aby navázal oční kontakt s Chanyeolem.

„Ahoj Yeolie," usmál se Baekhyun a když se rozkoukali, oba dva se podívali na spícího Luhana. „Ehm, to je...,"Baekhyun se nervózně zasmál a počal svého kamaráda budit. „Lulu," zašeptal a k jeho štěstí nakonec Luhan zvedl hlavu a nejdřív si trochu překvapeně prohlížel Chanyeola. Potom se už tvářil jenom ospale, ovšem schopen srozumitelně mluvit.

„J-já jsem Luhan," představil se a když si s Chanyeolem vyměnili jména, potřásli si rukama.

„Lulu je můj nejlepší kamarád z dětství, neviděl jsem ho skoro dvacet let a teď jsem zjistil, že je bez domova," vysvětloval Baekhyun a Chanyeol soucitně kýval hlavou.

„Chápu. Jestli to nebude vadit, může chvíli bydlet u mě," nabídl se hned potom a Luhanovi se rozsvítili hvězdičky v jeho černých očích.

„To bych moc rád," řekl dojatě se skleněnýma očima a zvedl se ze židle, aby dlouhána objal. Chanyeol se jenom zasmál, jako by o nic nešlo.

„Děkuju moc," zašeptal Baekhyun, Chanyeol jenom jemně zavtěl hlavou, jakože to nic není. Baekhyuna jejich plán zrovna teď začal mrzet. Ne natolik, aby hned vyklopil pravdu a šel bydlet zpátky vedle popelnice, ale dost natolik, aby celou cestu k Chanyeolovu autu zpytoval svoje svědomí. Nebylo to poprvé, co někoho zabil, ten den. Život na ulici je ledacos naučil a Baekhyun to dobře věděl. Byli to vrazi, ti, co jim vzal život. Možná právě proto nikdy neměl tak špatný pocit, jako teď. Tušil, že na tenhle den nikdy nezapomene. Pořád si vybavoval, jak Leeminovo tělo ochable padalo k zemi, jak se společně s Luhanem dívali do jeho mrtvých očí. Leemin, to jméno dostalo hloubku a pro Baekhyuna najednou znamenalo tolik. Pomalu si uvědomoval, že jak se na něj Chanyeol díval, přesně tak se díval na Leemina. Co udělal, bylo nelidské a podlé, nechal se ale dusit ve svých výčitkách. Naprosto ztracen ve svých myšlenkách si nevšiml, že auto zastavilo před vchodem do velkého, moderního paneláku.

„Pojď, Minie," otevřel mu Chanyeol dveře a když vystoupil, zamknul za ním Chanyeol dveře od svého drahého černého auta.

„Promiň," omluvil se nesměle, když spolu s Luhanem šli k proskleným dveřím.

„Tím se netrap," věnoval mu další úsměv. Baekhyun se jen těžko vyrovnával s tím, že ten úsměv měl patřit jeho mrtvé oběti. Napůl poslouchal, jak si Luhan vymýšlí příhody z jejich dětství. Jejich nový kamarád jim všechny lži spolehlivě věřil, což možná Baekhyuna ranilo ještě víc než vše ostatní. Když mu byly před obličejem otevřeny dveře do Chanyeolova bytu, nestačil se divit, jaké mají štěstí. Nebylo tady ani horko, ani zima. A vonělo to tu tady, nevýrazně, ale stejně moc hezky. Bylo o ně vzorově postaráno. Chanyeol jim dal najíst i napít, nabídl jim čisté oblečení, a to Baekhyunovo vypral. Nechal je se vysprchovat a trval na tom, že je to maličkost. Pomalu je uložil i do jeho velké, manželské postele a sám si ustlal na sedačce. V měkkých, pohodlných peřinách, kde to vonělo jako jejich vlastník, Baekhyun vzpomínal, pořád dokola na to, co se stalo. Luhan se se zavřenýma očima pohodlněji zachumlal do přikrývky. Převalil se na druhý bok, směrem ke druhé polovině postele, když slyšel, jak Baekhyun potichu brečí.

„Š-šššššh, já vím, Baekkie," šeptal, když vzlykajícího kamaráda objímal, hladil ho po vlasech a po jeho kostnatých zádech. Stačila tři slova, která ač ho měla uklidnit, rozbrečela ho ještě víc. „To bude dobrý..." Neměl nejmenší ponětí, co si pod pojmem „dobrý" představit.