Double (cz verze)

Kapitola 1.

Ve staré budově bývalého vetešnictví stály ten večer dvě postavy. Jak už to tak bývá, nepřišly si tam dát kafe, ani si zahrát partii člověče nezlob se. Byl krásný večer, hvězdy už svítily na jasné noční obloze a jejich dokonalé nebeské harmonii dopomohl už jen měsíc a sem tam blikající světla letadel. Pouliční lampy osvětlovaly klidnou čtvrť, kde ticho rušilo jenom kočičí mrouskání. A kromě toho i ony události ve starém vetešnictví.

Nejlepší přítel s vámi přežije dobré i zlé. Když mluvíme o přátelství Luhana a Baekhyuna, počítejme i to horší, než je zlé, šílené, nepředstavitelné a nemožné. Absolutně bezhlavé. Vyšinuté. Ale možná bude tím správným slovem právě toto - nezvladatelné. Tak se v ten večer jevil Baekhyun, mladší z dvojice přátel.

„Přísahám, že zabiju prvního člověka, kterýho uvidim!"

„Odlož tu pistoli, Baeku!" Baekhyun se ale začal hystericky smát a nepřestával, dokud smích nepřerostl v hlasitý jekot. Luhan se snažil přiblížit se k jeho kamarádovi, aby ho šlo bezpečně zpacifikovat, když najednou uslyšel výstřel. Kulka proletěla už dávno vysklenou výlohou a zasáhla. Baekhyun snad nikdy v životě netrefil cíl s takovou přesností, jen v ten večer. Snad to byl osud, aby právě toho dne neminul, právě naopak střelil zcela neomylně.

Oba dva se v tu chvíli dívali, jak ten člověk za výlohou padá k zemi. Jekot jim ještě pořád slabě zvonil v uších, všechen hluk ale již před několika okamžiky ustanul. Dalším okamžikem byl slyšet úder, jak střelná zbraň spadla na ošoupané dřevěné parkety. Aby tam dlouho neležela sama, Baekhyunovi se podlomila kolena a kdyby ho Luhan nepodepřel pod pažemi, už by klečel na zaprášené podlaze. Nakonec se ale sesul na ošoupané dřevo a vyčerpaně sledoval, jak Luhan vybíhá ze dveří. Zvoneček slabě cinknul podruhé, když mladík táhl tělo dovnitř. Zanechali za sebou krvavou stopu a teplá rudá tekutina pomalu stékala do mezer mezi parketami.

„Si děláš prdel," vydechl Luhan, když odhrnul oběti vlasy z obličeje. „Baeku! Baeku," volal na svého kamaráda, co se válel na špinavé podlaze. „Baeku, tohle musíš vidět," dožadoval se znovu pozornosti Luhan. A chvíli to trvalo, než Baekhyun přilezl po čtyřech, aby se na neznámého podíval zblízka.

„No tak to mě po-..." Oba dva zírali na mrtvého s pusou dokořán. Všichni měli otevřená ústa, jen Baekhyunův mrtvý dvojník měl s tím výrazem přetrvat navždy. Jeho a Baekhyunovy rysy byly na chlup stejné. Jejich postavy se mírně lišily hmotností, avšak v obličeji byli k nerozeznání.

„Co budeme dělat?" Místo odpovědi se ale Baekhyun vrhl na jeho tašku a počal ji prohledávat.

„Počkej, co to děláš?!" Baekhyun nepřestával s prošacováváním druhého Baekhyuna.

„A co chceš jako dělat? Máš snad lepší nápad?" Baekhyun otevřel peněženku, prohlédl si občanku a řidičák, letmo přejel prsty přes bankovky.

„Zabiješ svoje dvojče a pak ho ještě okradeš?!"

„To není moje dvojče," řekl Baekhyun a zacinkal menším svazkem klíčů s plyšovým přívěskem. „Jenom někdo, kdo vypadá jako já," dál hledal v brašně, dokud nenašel mobil.

„Úplně jako ty! Vždyť je to tvoje kopie! To se nestydíš?"

„Já myslel, že jsme o poslední zbytky studu přišli, když jsme prodali díru za jídlo," řekl Baekhyun a odemkl mobil, který k jeho štěstí neměl nastavené heslo.

„Ale tohle je-..."

„Tohle je životní příležitost! Celej život přežíváme na ulici, tohle je šance na opravdovej život. Chápeš?"

„Ten kluk má určitě rodinu!"

„Rodinu, kterou my nikdy neměli. Je to spravedlivý!"

„Ne, není!" Chvíli se dívali jeden druhému do očí, potom se ale Baekhyun znova vrátil k brašně.

„Už nechci bydlet ve sračkách, jako doteď. A ty taky ne," Baekhyun se znova podíval na Luhana a když v jeho obličeji rozpoznal na co myslí, vytáhl z brašny zapalovač. Chvíli ho držel u bundy svého dvojníka, dokud nezačala hořet.

„Pojď," vzal Luhana za ruku a za cinknutí dveří ho vyvedl ven ze zchátralého vetešnictví. Luhan se stihl otočit, aby se naposledy podíval prosklenou výlohou. Oheň sílil a osvětloval dřevěnou budovu. Věděl, že to nebude vadit, že to tu nikomu nepatří. Normálně by si u ohně s Baekhyunem ohřáli ruce, teď se ale měli vzdálit co nejdál to šlo.