Double (cz verze)

Kapitola 12

"Nechceš si vzít s sebou radši i tu větší termosku s čajem?"
"Jdu do práce, né na túru, Yeole," poznamenal Luhan a odmítnul druhou termosku. Nádobu s kafem si strčil do brašny a pověsil si ji na rameno.
"Máš peníze?"
"Mám."
"Klíče?"
"Mám."
"Mobil?"
"Mám."
"Svačinu?"
"Mám."
"Náhr-..."
"Prosimtě musim jít nebo přijdu pozdě," přerušil Luhan Chanyeola a rychle za sebou zabouchl dveře.
  
   Venku byla zima a ráno byla pořád ještě tma, přesto slyšel ptáčky v parku cvrlikat a tak si byl jistý, že co nevidět vysvitne sluníčko a jinovatka roztaje.
   Čekala ho ješte dlouhá cesta a tak si přitáhnul šálu blíž k obličeji aby mu tolik nemrzla brada. Jeden svižný krok za druhým zněly prázdnou ulicí. Tráva z rána zbělala a na oknech jinovatka vytvořila krásné vzory. Jeho conversky, co dostal od Chanyeola, zamířily vlevo a Luhan se octl, kde už to znal.
   "Na zítra musím jít jinudy," zamumlal do šály a odvrátil zrak od pohledu na ulici, která vedla do oné známé čtvrti. Po měsíci už tam třeba Leeminovo tělo neleželo. Vybavoval si, jak touhle ulicí utíkali a večerem se ozývaly zvuky jejich ubohých zničených bot. Baekhyun na něj velmi rychle chrlil, co udělají a rychle a zmateně hledali nějaký obchod s oblečením. Baekhyun tenkrát neměl ani pomyšlení na ty deprese, co mu jeho činy způsobí.
   Když si všiml, že myšlenky na onen večer s ním nic nedělaly, zalila ho vlna znepokojení. "Co to se mnou je," pomyslel si v duchu. Mdlé oči se mu vybavily skoro až živě, když přemýšlel nad tím, je-li opravdu jejich oběť...
   ...nebo oběť Baekhyuna.

Začal se stydět, že takhle přemýšlí, chtěl přece jim oběma zajistit lepší život.. Nezasloužil si, aby na něj všechno hodil.
  
   Myslel na to, jak právě myšlenka, že on je jediný viník, musela Baekhyuna ničit. Poslední dobou vypadal jako by žil jenom na půl a Luhan nevěděl, jak mu pomoct. Zase to měl být on, kdo Baeka tahal z problémů?
   Teď ale neměl ponětí, jak z toho velkého problému ven. Rád by udělal cokoliv, aby mu odložil z jeho tíživých výčitek.

   Zabočil do prava a před ním už se tyčila budova, kterou hledal. Kolem něj projelo drahé černé auto a začalo zpomalovat před vjezdu do garáží studia. Luhan předpovídal, že ten někdo pracuje tam, kde on a tak se snažil podívat se dovnitř. Přes černá, zatemněná skla nic neviděl a tak se zklamaně díval, jak auto zajíždí do suterénu. Nevyznal se ve značkách aut a tak zamžoural na znak, který spatřil na zadku černého vozidla ale ani tehdy se netěšil nějak zvlášť velkého úspěchu. Naposledy se zadíval za autem, aniž by se zastavil, a pokračoval k hlavnímu chodu studia.
   Budova byla značně vylidněná ve srovnání s hlavní budovou modelingové společnosti naproti. Luhan věděl, že tato dvě stavení nebyla jediná střediska firmy, pro kterou počínaje dneškem pracoval, stejně ho ale udivovalo, kolik peněz muselo to všechno stát. Takoví lidé museli být nejméně bohatí, pomyslel si, když na něj přišla řada a paní za pultem na informacích slušně navedla a gesty rukou vyprovodila striktně vypadajícího pána s kufry plnými čehosi. Za ním cupital jakýsi mladý hubený kluk nesoucí lampy a něco o čem se Luhan domníval, že je nějaké stínítko či co. Cupital, cupital a nervní pán, dost možná fotograf soudě podle náčinní, které nesl ten vyzáblý hoch, si nevrle pomlasknul a popohnal svého uboze vypadajícího poskoka.
   "Přejete si?" Luhan pro tu scénu zapomněl na paní za pultem a rychle k němu přistoupil a omluvil se za svoji nepozornost.
   "Nezlobte se, já hledám studio 7, jsem L-..."
   "Ano, vím. Prosím, třetí patro, rovně chodbou a na levo jsou velké černé dveře s číslem 07, nemůžete to minout," řekla jen tak tak srozumitelně paní za pultem a Luhan jednoduše poděkoval, rychle se za chůze pouklonil a přivolal výtah hned vedle toho, kterým odjel nerudný pan fotograf. Netrvalo dlouho a výtah zacinkal. Luhan vlezl do kabiny výtahu, zmáčkl tlačítko pro třetí poschodí a zadíval se na sebe do zrcadla. Musel se pochválit.
   Přišlo mu, že s pudry a stíny to prostě umí. Kdo se kdy dostal z ničeho na profesionálního stylistu za pár dní? Popadla ho legrační zvědavost, kdy vlastně všem okolo dojde, že je úplný amatér.
   Vystoupil z výtahu a byl by se hihňal dál ale kdyby náhodou někoho potkal, chtěl vypadat co možná nejprofesionálněji. Vydal se chodbou dál a radši si začal v duchu opakovat instrukce od paní za pultem. "Třetí patro, rovně chodbou, velké černé dveře. Třetí patro, rovně chodbou, velké černé... Vždyť tady nic takovýho není," nadával si pro sebe, když už dvacátou minutu bloudil po bílých chodbách a každé plátno s modelkou nebo modelem ho už začínalo silně iritovat.
   "Prej nemůžete to minout," odfrknul si Luhan.
   Teď už zmateně pobíhal z jedné chodby do druhé a hledal dveře ke studiu číslo osm tak chaoticky, že se jeho šance na úspěch jeho vlastním počínáním poměrně snížily.
   "Od čeho tam vůbec je?! Ženská jedna zk-... To je-..." Jeho pozornost upoutalo plátno s potiskem obrovské fotky nikoho jiného než Sehuna. Podivně se ušklíbl a už se nezlobil, naopak. Táhlo ho to blíž ke kvalitnímu tisku na plátno, které dokonale zobrazovalo Sehuna v béžovém svetru. "Tak se podívám, jak ho tady nalíčili," odůvodnil svůj zájem Luhan a po chvilce se odtrhnul od plátna a podíval se kolem sebe. Kupodivu po své pravici spatřil velké černé dveře s nápisem "07".

   "Našel jste to! Výborně," vrhnul se na něj kdosi hned jak Luhan otevřel dveře od studia.
   "Já jsem Gyoul, fotografka," představila se ta paní, asi kolem čtyřiceti, padesáti let v blůze se vzorem rozkvetlých stromů a šátkem ledabyle ovinutým kolem krku. Necvakala podpatky, na nohou měla červené balerínky.
   "Luhan," stačil říct a Gyoul mluvila dál.
   "Já vím, drahoušku, už mi to všechno řekli," vedla Luhana po studiu až došli do jeho rohu. "Tady jsou toalety ale fakt malinkatý, velký jsou na chodbě naproti studiu šest. Vedle je kumbál, tam bývají kulisy, co nepoužíváme, já už teda stihla všechno připravit ale no pro informaci žejo. Tam, ano tam, tak tam za těma světlama máš svůj stůl a tam si vylož kufřík s make-upem, ne počkej dali ti ho?"
"Zatím n-..."
"Pochopitelně, nechali ho tady vedle těch stojanů," ukázala zase někam jinam a se směru její ruky se vydali pro kufr s líčením. Přenesl ho ke stolu a zvednul ho na něj. Než ho stačil otevřít, Gyoul spráskla rukama a zadívala se ke dveřím.
   "Sehun! No konečně! Tohle je Luhan, tvůj stylista," ukázala ke stolu, kde byl skoro rozložený kufr s kosmetikou. Luhan se musel v duchu smát, když viděl, jak se Sehun tvářil. Hodně hodně nejistě střílel pohledem z Luhana na Gyoul a zase zpátky a bylo vidět, že ani v nejmenším netuší, co má dělat.
   "Tak šup! Co ti tak trvalo? I Luhan se sem dostal dřív a to je tu poprvé," hnala Gyoul Sehuna k Luhanovi. "Udělej mu něco s vlasama, já skočím pro stojan s oblečením," vyhrkla a ztratila se někde za světly, stativem a kulisou obývacího pokoje.
   "Posaď se," řekl Luhan svému svěřenci a ten se pomalu, zaraženě posadil. Nechal se česat a nevěřícně pak povídal: "Co tady doprdele děláš??"