Hlasy lesa

Prolog

K obloze se vypínaly vysoké obrysy vzrostlých stromů. Všude panovala pronikavá tma a nebezpečné ticho. Zvířata se neproháněla v lese, sova v noci nehoukala. Jediný zvuk, který byl slyšet, vydával ševelivý vítr v korunách stromů.

Tento les v noci vždy utichal. Ani peříčko z okolo letícího ptáka nespadlo. Oni tu v noci vlastně ani nelétali, žádná zvířata nevylézala ven ze svých úkrytů. Všechno to tu působilo, jako by se les přes noc uzamknul.

Přes den ale znovu ožil. V korunách jeho stromů pobíhaly veverky, jež nosily mláďatům ořechy a různé kořínky. Malá ptáčata vylézala z hnízd a učila se létat ve vzduchu. Laně a srnky se srnčaty chodily pít k nedaleké studánce. Jen zrzavá lištička zůstávala ve svém doupěti.

Teď ale nastala noc. Zpod korun stromů se vyhoupl na oblohu měsíc. Luna v úplňku doputovala až nahoru. Její zářivé paprsky osvětlily mýtinu a přilehlý hájek.

Právě o úplňku se tu děly ty nejzajímavější věci. Říká se, že noc úplňku je plná kouzel, zaříkávání, nadpřirozena a různých bytostí, jež se často schovávají. Paprsky stříbrné luny docestovaly až do středu lesa. Na mýtině, kde se odehrávala noc kouzel, se uprostřed skvěla vypálená pěticípá hvězda.

Ten, kdo zabloudil v noci, ale i přes den na toto místo, se vrátil z lesa pomatený. Nepamatoval si nic, co se událo ve vnitř. Jeho paměť sahala pouze tam, než se objevil v lese. Ale spousta z nich si vzpomínala na to, co cítila.

Pronásledovala je různá změť pocitů. Ale především tomu dominoval jen jeden. Strach, úzkost a vztek. U těchto lidí se pocity střídaly. Neustále si mysleli, že je někdo sleduje. Ani ta nejsilnější kouzla, jež dokázala vymazat vzpomínky nadobro, nezabránila, aby se jim vracely pocity z toho, co tam zažili.

Mezi lidmi panovalo, že les nechce, aby někdo vyzradil jeho tajemství. Tradovalo se o něm i pár příběhů. Podle některých se v samotném středu lesa scházely čarodějky, ti největší zplozenci pekla. Vždy o úplňku pořádají tajemné rituály. Ten, kdo sem zabloudí, nedostane se ven živý. Jen pár nejsilnějších jim může utéct, pokud si ho nevšimnou. Nikdo z těch lidí ale netušil, že je to pravda.

Na palouček vklouzla postava zahalená v plášti. Postavila se do středu a začala rozsvěcet jednotlivé svíčky – modrá, červená, žlutá, zelená a fialová - za každý živel a pokládala je na cípy hvězdy. Uprostřed pěticípé hvězdy hořela poslední z nich; bílá svíčka jako symbol lesa a čistoty.

Za chvíli se zde objevila i druhá postava. O něco mohutnější než ta první, ale přeci jen byla drobná jako věchýtek. Zaujala místo u červené svíčky. Z jejích očí vyzařoval vzdor, odvaha a nedočkavost, to proto zastupovala právě oheň. Její plamennou povahu znali všichni, nejednou se kvůli ní dostala do křížku s ostatními.

„Erianno," oslovila žena v bílém plášti tu v červeném, která stála u svíčky ohně. Ženě v bílém plášti se svezla kapuce na zem. Odhalila tak její kaštanové vlasy protkané stříbrem.

„Cillie," oplatila jí to postava v červeném plášti, „jak se má vnučka? Od posledního úplňku jsme se neviděly, jaké to té malé narozené vybrali jméno?" odfrkla si. Nedokázala uvěřit, že Cillie, vrchní čarodějka jejich společenstva, by vybrala nějaké obyčejné, nečarovské jméno.

„Moje snacha ji pojmenovala Zoe, Zoe Whiteová," zašeptala Cillie.

Erianna se nahlas rozesmála. Takže je to pravda, pomyslela si, rodu Whiteových se narodilo dítě s nečarovským jménem. Jaká to potupa pro tak slavný rod, ze kterého vyšly ty nejslavnější čarodějky historie.