Hlasy lesa

Nabídka

Amelia si dělala horký čaj. Měla tušit, že potom, co její rozrušená tchyně doklopýtala do kuchyně, ho bude potřebovat. Z konvice šla pára a hluk. Aby se zabavila, než se čaj udělá, pozorovala z okna les. Nikdy do něj nechodila. Ani se neptala na takové zbytečné otázky, proč zrovna les obklopuje celou jejich zahradu. Když sem poprvé přijela, samozřejmě si dotěrné otázky neodpustila, ale poté, co jí Aiden odhalil pravdu o budoucí tchyni, vzpamatovávala se nelehko. Brzy poznala, že je lepší, když se nebude na nic vyptávat.

Konvice cvakla. Zalila svůj pytlíček s brusinkovým čajem horkou vodou. Střelila pohledem po Cillie Whiteové. Seděla zhroucená na židli u stolu z tmavého lakovaného dřeva. Nepřítomně hleděla před sebe. Ani jednou nezamrkala. Jako by tajila něco, co ji vyrušilo a ona se teď hodlala se vším svěřit.

Cilliiny vlasy byly zplihlé od neustálého deště. Před týdnem a kousek, krátce po Zoeiných třináctých narozeninách, se její babička vypařila. Nechala po sobě jen vzkaz s tím, že míří navštívit svou známou. Amelia se nad tím ani nepozastavila. Vrchní čarodějka se vytrácela často do lesa, odkud se někdy vracela až po dlouhých hodinách. Stejně jako Zoe.

Ta teď strávila v lese všechen svůj čas. I když se její vztah s matkou zlepšil, stále se odmítala svěřovat. Tvrdila, že po tom, co dělá, nikomu nic není. Amelia to nechala být. Doma Zoe zdržely jen nepřetržité deště, které venku celý týden panovaly. Amelia se bála vyjet i do města, aby na ni z nebe nepadaly kroupy o velikosti vejce. I to se během týdne párkrát stalo.

Cillie si podložila bradu rukou. Její oči těkaly směrem k hodinám, dveřím a schodům. Jako by hledala, jestli jsou naprosto samy a nikdo je nehledá. Amelia se nad tím podivila. Co jí chce říci tak důležitého?

Jakmile vrchní čarodějka proklouzla dveřmi, dožadovala se Ameliiny pozornosti. Proč ale hledala zrovna ji? Čekala, že si o věcech ohledně magie popovídá s Aidenem, ale ona vyhledala její uši. Když se jí Amelia chystala odmítnout kvůli práci, vybalila na ni aspoň část svého tajemství. Sdělila jí jedno slovo, které ji přimělo, aby si to všechno vyslechla. To slovo znělo hlas.

Amelia sebou přitom vyslovení trhla. Hned jí došlo, o koho se bude jednat. Zoe se částečně se svým strádáním na hlasu vyrovnala. Hrála si více s Cheryl, nebála se vyhledat společnost někoho jiného než své babičky. Víc se otevřela ostatním. Byl to jen malý krůček k tomu, aby se uzdravila úplně.

Cillie poklepávala prsty o stůl. Mumlala si pár slov pro sebe, ale brzy se to brumlání změnilo na slova staré melodie. Amelia ji už jednou slyšela. Cillie si ji prozpěvovala v den, kdy uplynulo deset let od smrti její dcery Iris. Jako malé tu písničku brnkala Zoe na harfu. Uspala ji tím. Amelia nejdříve předpokládala, že se jedná o ukolébavku, ale poté zapochybovala. Melodie písničky byla rychlejší a svižnější.

„Ehm," vytrhla svou tchyni z jejích úvah, „dala by sis kávu nebo čaj?" Cillie se na ni podívala nepřítomným pohledem. Amelia jí mávla rukou před obličejem. Cillie se po pár zamrkáních vrátila zpět do místnosti.

„Já... Ano, děkuji. Ale jen tři lžičky cukru, prosím," vrátila se zpět ke svému tichému prozpěvování. Blondýnka nad tím zavrtěla hlavou. Nikdy víc podivnou osobu neviděla. Občas litovala, že se přivdala zrovna do rodiny čarodějů.

Amelia znovu zapla konvici. Vzduch v prostoru naplnila pára, které poté utekla otevřeným oknem. Čarodějka znovu hleděla před sebe, jako by se v místnosti nacházela pouze sama. Tentokrát si poklepávala prsty do rytmu. Už si broukala druhou sloku písně. Amelia obrátila oči v sloup. Teď jí Cillie Whiteová připadala jako senilní stará dáma. Nikdy nečekala, že se tohle stane. Konvice dovařila kávu.