Hlasy lesa

Vysvětlení

Zoe upíjela svůj čaj. Horká tekutina ji po mrazivém dnu zahřála. Venku se spustil déšť. Studené kapky pleskaly o kamenné dlaždičky před domem. Tráva i keře byly brzy promočené. Ven se nedalo vůbec vyjít.

Zoe by nejraději utekla. Upíraly se na ni všechny pohledy v místnosti. I Cheryl se odpoutala od svých hraček a s dožadováním se přišla zeptat do kuchyně, co se to vůbec děje. Všechna pozornost se soustředila na třináctiletou dívku v místnosti. Zoe se ošila. Amelia si odkašlala.

„Ach jistě, Zoe, jak jsi jistě zjistila, naše rodina patří mezi čaroděje. Využíváme magické síly bílé magie, abychom pomohli přírodě a zabránili tím rozšířená zla. Sama jsi přece viděla důkaz, když jsi slídila v mém pokoji," povytáhla babička obočí. Zoe se začervenala. Nechtěla narušit něčí soukromí, ale zároveň se za to nestyděla.

Dívka se nešťastně podívala do průtrže mračen venku. Liják zesílil. Litovala ty, kteří bloudili bez baterky, protože nebylo skoro nic vidět. Temná mračna se držela blízko u země a vytvářela tím šero. U země se vznášela i šedá mlha.

I kdyby vyběhla ven, aby se vyvlékla z vysvětlování, ztratila by se v dešti. Oblečení by jí za chvíli promoklo až na kost a ona by přes noc zmrzla. Možná by se schovala do lesa, ale stromy teď nevypadaly příliš přívětivě. Tyčily se nad jejich domem jako zlověstné stíny. Jejich korunami se proháněl divoký vítr, až se skláněly k zemi. Otřásla se.

Tohle jí připomínalo zlo. Boj dobra se zlem. Ve všech příbězích, které četla, se toto objevovalo. Ale tam vždy dobro zvítězilo nad zlem. Tady si nepřipadala jako v pohádce. Ovšem realita je jiná. Zlo většinou mělo v pohádce navrch, ale přišel nějaký statečný hrdina a karty se obrátily. Dobro zvítězilo. Působí to tak i v obyčejném životě?

Pohrávala si se svými vlasy. Cillie si ji prohlížela zaujatým pohledem. Jejich oči se setkaly. Zoe ten nápor nevydržela a za chvíli s těmi svými ucukla. Sklonila pohled ke svému čaji. Pořád se z něj kouřilo.

„Abys se tedy trochu seznámila s historií, jak jsme vznikly. Muži v rodinách talent nedědí, zdědila ho tvoje teta Iris. V Aidenovi se ukrývá hluboko pod povrchem, ovšem on nedokáže jeho sílu plně rozvinout. Celá síla se převedla na tebe, protože jsi dívka."

A co to má společného s dědou? Jak může kouzlit, když muži to neovládají? napsala na tabulku.

„Tvůj děda ji získal tím, že zavraždil tvou tetu, moji dceru Iris. Její kouzelná síla se převedla na něho a rituálem se znásobila a proměnila na temnou. Začal sloužit Morganě a přidal se k Nositelům. Ti bojují proti nám. Chtějí si prodrobit celý magický svět. Vraždí nevinné, stejně jako ten Voldemort v Harrym Potterovi."

Kdo je Morgana? Podobá se Voldemortovi? zajímala se horlivě.

„Počkej si, až se dopracujeme k téhle části příběhu. Povím ti, jak jsme vůbec vznikly. V desátém století před Kristem jsme působily jako léčitelky a vědmy. Lidé si k nám chodili pro radu a bylinky, kterými jsme léčily vše potřebné. Nemoci ustupovaly. Takto jsme přežívaly dva tisíce pět set let. Mezi patnáctým a šestnáctým stoletím se vše změnilo.

Církvi jsme se přestaly líbit. Nenáviděla nás, protože jsem lidi odvracely od boha. Raději věřili nám, než aby klečeli uprostřed kostela na mši. Církev byla stále chudší, její vliv klesal, zatímco ten náš se umocňoval. Vypukly hony na čarodějnice. Spousta nevinných žen skončila upálena na hranici. Lidé se nás začali štítit. Báli se nás.

Pár z nás na hranici skončilo. Ovšem ten zbytek se ubránil, protože naše kouzla zmátla inkvizici. Protože nenašli pravé viníky, obvinili jakékoli ženy, které se v něčem lišily. Třeba se jim lépe dařilo v životě, rostla jim více úroda."