Hlasy lesa

Tisíce slz

Zoe se po tváři koulely slzy. Cítila se bezradně a zrazeně. Jako by ji zradil ten, komu bezmezně věřila. Věřila mladým čarodějkám, že jí pomohou se vysvobodit z okov ticha, i když ji zjevně nemají rády. Sklonila pohled k zemi. Celý svět vybledl, jako by se z něj vytratily barvy.

Z jejích očí vytékaly slzy bolesti. Tolik se k tomu upínala, až uvěřila. Naděje ji naplnila až po okraj, ale zase se vytratila, jakmile se Zoe pokusila promluvit. Její hlasivky ji opět zradily. Zjevně se kletba vyslovená v nenávisti nedá nijak obejít, i kdyby se snažila sebevíc.

Zhroutila se na lesní půdu. Zdrceně si objímala hruď. Mladé čarodějky si ji se smutkem prohlížely. Dolehla na ně její energie. Pozitivum, které z tohoto místa předtím vyzařovalo, se vytratilo pryč. Nikdo už nepromluvil. Jen poslouchaly tiše plynoucí čas.

Leninia, která se Zoe soucítila nejvíce a nemohla se dívat na její zoufalství, si k ní klekla. Zoeiny slzy jí promáčely plášť. Silně ji objala, až jí Zoe zabořila hlavu do ramene. Štkala ještě víc.

„Ššš, já slibuji, že všechno bude dobré. My ti pomůžeme se s tím vyrovnat," houpala ji Leninia v rytmu broukavé melodie. Zoe zvedla hlavu. V očích se jí stále třpytily slzy a oči měla celé zarudlé. Hleděla na Leniniu s nadějí.

„O-opravdu?" vykoktala. „Já myslela, že mě nenávidíte..." Cillie po Zoeiných slovech se překvapeně ohlédla na ostatní čarodějky. Založila si ruce na hrudi. Věděla, že s tím mladé dívky nesouhlasí, ale netušila, že ji až takhle nenávidí.

„Ne, tak to není. Vysvětlíme ti to. Neboj se. Teď jsi jedna z nás, takže tvoje problémy a trápení jsou i ty naše. Že ano?" střelila Leninia pohledem po svých kamarádkách. Překvapeně na ni hleděly. I z tváře Caileene se vytratila všechna znechucenost nad tím, jak se Zoe zhroutila.

Jako první vystoupila Amestiana. Stiskla Zoe konejšivě rameno. I Asuria s Lusticou vyjádřily svou podporu. Caileene po hodně dlouhé chvíli rezignovaně přikývla. Souhlasila se vším, i když neochotně a hlavně proto, že je obklopovali dospělí.

Zoe zvedla uplakané, rozzářené oči. „Moc vám děkuji, za vaši podporu," usmála se na ně.

Jako první si toho všimla Caileene. Zalapala po dechu. Poté i Zoe. Rozplakala se znovu, ale tentokrát radostí. Nikdo si neuvědomil, že promluvila hned potom, co ji Leninia oslovila. Všechny pouze vnímaly její slzy.

Brunetka si je z tváře otřela. Cítila se naplněná. Jako by dostala zpátky to, co jí tolik chybělo. To, co jí náleželo a zůstalo ztracené. Zaléval ji pocit štěstí. Už skoro nevěřila, že se to stane, ale ono to vyšlo. Když její slzy dopadly na trávu, smíchaly se s rosou. Zoe připomínaly malé diamanty.

„Já mluvím, vrátil se mi hlas!" vykřikla šťastně. Cillie Zoe postavila na nohy a prudce ji objala. Cítila se vděčná za obě.

„Ano, Zoe, ty mluvíš a zase dlouho budeš," ujistila ji s příslibem. Na chvíli zapomněla i na pomstu, kterou slibovala svému manželovi za to, co provedl Zoe. Prostě si jen užívala vytoužený okamžik.

  •••••  

Běžel, dokud mu stačily síly. Namáhavě oddechoval. Nohy ho nesly samy, ale v hrudi ho píchalo. Poznal, že se na něm začíná podepisovat stáří. Jeho pohled sklouzl na dvě postavy mizící v lese. Věděl moc dobře, kam se chystají a co tam budou dělat.

Kdyby Morgana tušila, kam se chystá, vybila by si na něm všechnu svou zlost. Nechala by ho obětovat svým milovaným miláčkům. Viděl už tolikrát její milované stíny, jak pojídají své oběti. Rozcupovaly ji na kousíčky, všude tekla krev. Stříkala, až bíle natřené zdi pokrývala od shora až dolů.

Polkl. Vzadu na jazyku ucítil pach soli a železa. Přesně takhle chutnala krev. Ochutnal ji jen jednou, když svou oběť porcoval nožem na rybu. Oběť křičela. Přímo vřískala. Dovolávala se pomoci.

Přidal do kroku. Jeho vnučka i Cillie postupovaly příliš rychle, než aby je stihl dohnat. Ve tmě se mu ztrácely. Kdyby si na sebe ani jedna nevzala pronikavě bílý plášť, vůbec by je nenašel, ale ztratil by je v okamžiku, když by vešly do lesa. Obě dvě byly příliš chytré na to, aby důvěřovaly někomu cizímu. A také moc silné, přímo magií oplývající.

Odhrnul si kus černého pláště. Za poslední rok se mu zranění zahojilo, ale zůstala mu po něm ošklivá jizva. Zoe to nevyčítal, pouze se bránila. Nenáviděl sám sebe i Morganu za to, že jí musel ublížit. Už tolikrát své rodině vrazil kudlu do zad, že si ani nezasloužil dál žít.

Vycenil zuby. Za jeho zády se ozvalo šramocení. Schoval se za přilehlý strom. Kdoví, co ho sleduje. Pokud je to někdo z jeho druhů, můžou se ho pokusit obvinit za zradu. Ale nevěděli, že Morgana ho sama požádala o to, aby celý proces sám sledoval. Jen jí zatajil, co se chystá udělat po něm.

Čarodějky se dostaly k větší skupině. Ty starší obklopily ty mladší v ochranném kruhu. Raději zůstal schovaný. Byla to přesila. Zabily by ho, kdyby se pokusil vylézt.

Zoe přešla na své místo uprostřed kruhu. Mladé čarodějky si ji zamračeně měřily. Nelíbilo se jim, že jim bude rozkazovat ta, co skoro nic neumí. Jen ta blonďatá se s tím zdála smířená, i když neochotně. Svůj pohled upírala k zemi. Alexandra, její babička, na ni pyšně kývla. Byla na ni pyšná, protože to stojí úsilí, aby se vzdala moci ve prospěch někoho jiného.

Všechny začaly odříkávat sliby. Zoe si to pro sebe říkala aspoň v hlavě. Cillie se zjevně nějak podařilo obejít slovní přísahu ve prospěch jejich vnučky. Brunetka tam jen netečně stála. Poslouchala ostatní a přála si mluvit s nimi.

Nastalo mlčenlivé ticho. Všechny sledovaly, jestli Zoe nepromluví. Nepromluvila. Byla z toho tolik vykolejená, že se rozplakala a zhroutila se v slzách na zem. Sledoval její žal. Zdrtilo ho to stejně jako ji. Nejraději by se k ní vrhnul, posadil si ji na kolena a objal. Místo toho ji objímal někdo jiný. Vnučka Alexandry. Alexandru znal moc dobře. Vídala se s Cillie, když s ní byl ženatý. Ten jejich spolek nenáviděl a částečně jim i záviděl, protože byly vyjímečné. Ona se narodil jen jako obyčejný smrtelník.

Chtěl být jako oni. Nikdy by to Iris neudělal, kdyby věděly pravdu. Ale on musel. Samozřejmě toho litoval, protože pro Iris byl milující tatínek, kterého milovala. Ale jak se zachoval? Jako pomstychtivý parchant. Částečně se pomstil i za Aidena. Cillie v tu dobu všude prosazovala Iris. Na jejich syna zapomínala, skoro by se zdálo, že ho utlačovala. On se mu stal oporou.

Jejich dcera si v tu dobu myslela, jak moc je vyjímečná. V hloubi duše se svému bratrovi smála. On slyšel, jak se hádají. Iris proti němu použila kouzlo, aby oproti němu měla navrch, jinak by ji vyhrál. Ve slovních hříčkách vždy vedl Aiden.

Ale mstil se i kvůli tomu, že Cillie na svou rodinu zapomínala. Upřednostnila spíše magii než svou rodinu. S Iris na dlouhou dobu cestovaly do Illissiy. Nechaly je doma samotné. Na něm v tu dobu závisel chod domácnosti.

Mrzelo ho, jak se zachoval, ale ze začátku to dělal pro dobro všech. Ale Aiden to neocenil. Místo toho svého otce zavrhl. Nikdy s ním už nepromluvil. To ho na tom mrzelo nejvíce. Třeba se to může pokusit odčinit, když Zoe pomůže.

Cillie tohle neodhadla správně. Mýlila se v tom, jak by měla kletbu zrušit. Nevěnovala se dost jejímu studiu. Nenastudovala to pečlivě. Odvrátil pohled od zhroucené vnučky. Sklonil pohled k zemi. Její žal na něj doléhal.

Z oka mu vyklouzla slza. Dopadla na trávu a připojila se k těm jeho vnučky. Zoe opět promluvila a kletba byla zlomena.

  •••••  

„Mami, Cheryl!" křikla radostně Zoe na své na svou matku. Tak, když ji spatřila, sevřela ji se slzami v očích v náručí.

OPRAVENO: 09.06. 2020