Hlasy lesa

Na povrch

Morgana přecházela po trůnním sále. Temný plášť za ní vál. U nohou se jí plazily stíny. Temné a nebezpečné. Lačně toužily po krvi. Morgana je pohledem uklidnila, ale přesto jim slíbila odměnu a potravu. Zasyčely. Už dlouho nedostaly žádnou oběť.

Přes zatažené závěsy nepronikal jediný paprsek. Slunce už ale dávno zapadlo. Venku se schylovalo ke tmě. Na obloze už zářila první hvězda. Poslední paprsek slunce zmizel. Zůstalo jen pár červánků. I ty brzy odejdou a nahradí je hvězdy s lunou.

Netrpělivě mlaskla. Přiběhla k ní jedna ze služebných. Morganě se už nechtělo déle čekat na oběť. Služka se před ní třásla. Pohled zabořila do země a své paní se hluboce poklonila. Strachy raději ani nedýchala. Slýchala totiž pověsti o ostatních.

Když se jejich paní vymklo vše z rukou, křičela. Na všech si vylévala zlost. Vždy si vybírala oběť. Zavolala k sobě nebohou služebnou, ať jí přinese kávu a rozplete vlasy. Ovšem účel to mělo daleko jiný. Morgana se chtěla jen pobavit. Mladičká služka většinou posloužila jako oběť těm jejím nestvůrám.

Stíny blažily po obětech a krvavých hrátkách. Byly krvelačné. Živily se především rudou tekutinou. Když pojídaly svou oběť, krev všude stříkala. Služebnou roztrhaly na kousky. Kolovaly zvěsti, že samotná oběť zažívá šílená muka. Nemůže jim utéct. Svíjí se v bolestech. Kůži jí zdobí krvavé šrámy.

Poté umírá v šílených bolestech. Stíny jí nedovolí, aby spáchala sebevraždu. Po dlouhém mučení s ní skoncují samy. Z Morganina pokoje se vždy ozýval šílený smích. Rozesmála se ještě víc, když ji služka prosila o pomoc. Obyčejné služebnictvo nenechala, aby to uklízelo, protože by jinak věděli, co je čeká a zabili by se sami. Uklízeli to její poskoci. Nositelé.

Služebná se před svou paní třásla. Před očima jí probíhaly všechny možné konce. V očích pocítila slzy. Sklopila pohled, když ji Morgana požádala, aby se na ni podívala. Srdce jí svíraly okovy strachu. Myšlenky naplnilo zděšení. Chrčivě se nadechla.

„Má paní," zašeptala, „co si žádáte?"

Morgana ji probodávala zaujatým pohledem bez emocí. Vycítila z ní chladnokrevnost. Bažila po smrti. Služebná už cítila, jak se jí dotýkají prsty Smrti. Volala ji k sobě. Smrt ji zkoumala. Dotýkala se jí chladnými prsty. Služebná vytřeštila oči. Stíny se k tomu zkoumání přidaly. Spokojeně zasyčely. Oběť se jim zamlouvala.

„Milá Cassidy, co myslíš? Musím říci, že jsi byla dobrou služkou, ale už tě nepotřebuji. Je mi tě líto," sdělila jí chladným hlasem, ze kterého ukapával jed. „Sbohem." Mávla paní Temna rukou.

Stíny se na ni vrhly. Služebná se rozkřičela. Couvala před nimi. Utíkala se schovat za závěsy. V polovině sálu ji dostihly. Vrhla pohled po nehybných postavách u vchodu. Nositelé stojící na stráži si jí nevšímali. Žena se je snažila odehnat. Oháněla se po nich. Ale ony se probojovaly i přes její úhybné manévry. Morgana se chechtala. Bavila se její bezmocností. Všichni zahynou tak, jak ona jim určí. Nikdo z nich nemá osud napsaný a budoucnost taky ne. To ona o všem rozhoduje. Jen ona posouvá šachy po šachovnici. Vítězně spěje ke svému cíli.

Stíny služebnou umlčely. Už nekřičela. Jeden z nich jí ucpal pusu. Zmítala se z posledních sil. Ještě pořád v ní bojovala malá část. Ale jak z ní pily krev, síly ztrácela. Bezmocná žena naposledy vydechla. Na podlaze se po ní válely jen roztrhané kousky a malá krvavá loužička.

Morgana zatleskala. „Výborně, takhle pěkné divadlo jsem už dlouho neviděla. Činily jste se. Příští odměna vás nemine. Pochutnáte si na té malé zmiji Zoe Whiteové. Náš služebník ji přivede. Uvěří mu. Každá dívka chce mít svého dědečka."