Hlasy lesa

Amplius jam non loqui

Do pokoje, obráceného k východu, vklouzlo slunce. Jeho paprsky pomalu putovaly místností. Nejdříve osvětlilo mahagonovou podlahu, od které se odrazilo, až nakonec zlaté světlo dorazilo ke spící dívce.

Spala s obličejem zabořeným do polštáře. V místností nebylo slyšet nic jiného než její dech. Kaštanové vlasy se jí svezly na stranu a odhalily tak opálený krk. Dívka se ve spánku odkopala, i když ji v noci chodili neustále přikrývat.

Malinko se zavrtěla, když jí sluneční světlo vniklo do očí. Přitiskla pevně oči k sobě. Zatím odolávala, ale pronikavé světlo ji oslepovalo i přes zavřené oči. Převalila se na druhý bok. Deka se svezla na zem.

Zamumlala něco a přitiskla si ruce na ucho. Neměla ráda, když ji někdo budil ze sladkého spánku. Zakopala nohama a pootevřela jedno oko. Nad ní se skláněla žena s kaštanovými vlasy, kterými už prokvetlo pár šedin.

„Vstávej, zlatíčko, nechceš přece promeškat svůj velký den, nemyslíš? Nezapomeň na ty lidi, kteří přijdou kvůli tobě. Zoeinko, nenech je čekat," prosila ji babička. Dívka toho nedbala a otočila se na druhý bok.

„Babi, ještě chvíli. Prosím, víš, jak nesnáším, když mě někdo nutí vstávat. Nedoporučuju ti, abys mě tahala z postele zrovna teď, akorát ostatní připravím o dobrou náladu," zabručela Cilliina vnučka. Její babička se usmála, nedala jí jinou možnost.

•••••

Amelia Whiteová se rozhlédla po obrovské kuchyni. Velká okna dovnitř propouštěla mnoho slunečního světla. Sluneční paprsky její blonďaté vlasy barvily do zlaté. Pohlédla z okna a povzdechla si.

Z lesa, který obklopoval celý jejich pozemek, stoupala mléčná mlha, občas prosvětlena zlatými paprsky. Stíny stromů se prodlužovaly se sluncem, které pomalu stoupalo po obloze. Na blankytně modré obloze se neskvěl ani jeden bílý naducaný mráček, jež by pokazil čistou oblohu.

Z horního patra zaslechla křik mladé dívky. Její dcera, která dnes slavila deset let, odmítala vylézt z postele. Dnes se ji pokoušela vzbudit asi čtyřikrát. Ale v tomhle ohledu na ni platila pouze její babička.

Amelia věděla, co je její tchyně zač. Rodina jejího manžela Aidena patřila mezi čaroděje. To samé za pár let čekalo i její malou dcerušku Zoe. Tohle si pro ni ale nepřála. Doufala, že se jí pokusí vychovat normální dítě, jež se nebude zajímat o nadpřirozené věci. To proto svou dceru pojmenovala obyčejně. Nedostala žádné čarodějnické jméno.

Když se na návštěvu stavily Cilliiny známé, mluvily něco o nečarovském jméně a zmařeném osudu. Tenkrát na ně dostala chuť zařvat, aby se staraly o sebe a že Zoe prožije život, aniž by jí do toho zasahovala magie. Samozřejmě jimi opovrhovala, ale to občas i svou tchyní.

Z celého domu za ty dlouhé roky zmizel jakýkoliv náznak, že by se tu někdy vyskytovala nějaké magie. Přejela si po rozcuchaných vlasech. Nikdy se z té noci nevzpamatuje. Ten den hrozilo, že jim Nositelé vezmou životy a promění je v prach.

Povzdechla si a pohlédla směrem ke schodům, jestli se už její dcera chystá vstávat. Zoe v žádném ohledu nerozuměla. Snažila se, aby žila jako každé dítě. Ale ne. Ona si prosadila své rozhodnutí. Zoe nechtěla malovat, tančit ani sportovat.

Věčně ležela ve fantasy příbězích, kde se mohla naplno oddat své fantazii. Matčina přání nebrala na vědomí. Před povinnostmi utíkala do lesa, kde se skryla před slídivými pohledy.

Amelia se občas snažila ze Zoe dostat, co v lese dělá a jak tráví svůj čas. Ovšem její dcera, která se tolik podobala své babičce, zarytě mlčela. Odmítala matce prozradit jedinou drobnost. Nechtěla si s ní povídat ani o svém životě, ač by si to Amelie sebevíc přála.