Hlasy lesa

Halloween

Ze všech stran svítila pronikavá oranžová světla. Vrhala a vytvářela stíny na asfaltové silnici. Temná železná brána, která se táhla k nebi, až její zahnuté špice málem prořízly ztemnělou oblohu, slabě zavrzala. Dostala se přes ni tmavá postava v kápi. Plášť se jí u nohou vlnil, jako by vál vítr, ale venku ani jednou nezafoukalo.

Celá krajina byla ztichlá. Pouliční osvětlení dnes nesvítila, aby si děti speciálně užily atmosféru navozující strach a děs. I z dospělých se dnes stávali děti, jejich hluboko schovaná dětská duše opět ožila a oni mohli řádit. Nikdo však ven nevyšel. Venku panovalo mrazivé ticho, až z toho naskočila husí kůže.

Jediné zvuky, které něco vydávaly, bylo praskání větviček. Nevydávala je postava, ale desítky havranů schovaných ve větvích starého stromu. Velká uschlá lípa působila v okolí vzrostlých stromů zasmušile. Její ohlé větve se tiskly k zemi, jako by hledala svou poslední útěchu, než navždy odejde.

Mlčenlivé ticho prořízl skřek havrana. Normálnímu člověku by se zježily chloupky na předloktích a zatuhla krev v žilách, ale postava v kápi se neotočila. Ani to s ní nehnulo, jako by nic necítila... Žádné emoce.

Škleby prořízlých dýní svítily v pronikavé tmě. Pře závoj tmavých mraků se na obloze snažil prokouknout měsíc. Jeho paprsky si neodbytně razily cestu skrz síť mraků, ale ty ho už po několikáté znovu lapily do svých osidel. Nevysvobodil se, docházely mu síly.

Na zahalené tváři postavy se objevil široký úšklebek. Právě teď vypadala stejně jako dýně, jen nesvítila. Sklonila hlavu. Druhý havran zakřičel. Tentokrát sebou trhla a stočila nerudný pohled směrem ke stromům. Nikdo jí neodpověděl. Jen oči havranů zářily jako čerstvá krev.

Vzduch okolo se lehce chvěl. Postava se ho nadechla. Jasně cítila napětí. Věděla o tom, co se chystá. Stovky dětí po celé Británii se strojily, líčily a připravovaly si kostýmy. Koleda přicházela, ale ne každý si vykoleduje to, co chce. Co kdyby si někdo do domu přivedl nezvaného nájemníka v podobě ducha?

Ano, právě dnes se stala hranice mezi životem a smrtí tolik tenká. Duchové ze světa mrtvých mohli vyjít na povrch do světa živých. Lidé dříve na tyhle pověry věřili, ale dnes už jim nedávali takový význam. Nikdo se už o ně nezajímal. Dříve se do domů dávala různá ochranná opatření, teď se to nedodržovalo. To se ale spoustě mohlo stát osudným.

Někteří duchové byli zlí. Čekali pouze na dnešní noc, aby vykonali krvavou odplatu, jelikož s nimi někdo v minulosti zacházel tvrdě. Ale jiní se snažili dát své rodině znamení, že je stále opatrují a bdí nad jejich hlavami.

Postava pokračovala dál. V domě, kam mířila, se svítilo. Světlo osvěcovalo i trávník, takže trochu vynikla jeho smaragdově zelená, místy seschlá žlutá barva. Blízko okna se nacházelo křoví a strom. Nepatrně se schovala za něj, takže měla skvělý výhled na dění před sebou. V pokoji se šest děvčat připravovalo na koledování. V jejich tvářích hrály radostné úsměvy a v očích nedočkavé jiskřičky, jak každá z nich poskakovala, aby už vyrazily.

Pokoj byl vymalován do zelena. Stěnu částečně pokrývala zelená tapeta s lístky a květinami. Občas mezi nimi vykoukla rezatá veverka. Na posteli z bílého dřeva ležel žluto – zelený přehoz. Polštář vypadal pohodlný a měkký. Na druhé straně pokoje se nacházely skleněné dveře na terasu, odkud byl nádherný výhled na zahradu, když v létě a na jaře hrála všemi barvami. U jedné části stěny stály dvě obrovské skříně s oblečením.

U stolu zarovnaného oblečením, líčidly a šperky postávaly tři dívky. Vesele debatovaly, co se k jejich kostýmu hodí nejvíce. Ta prostřední z nich, drobná kaštanovláska, byla velmi šťastná. Radost z ní sálala na kilometry daleko, protože se jí nedávno navrátil hlas.