Hlasy lesa

Les a první hůlka

Leninia se opřela o nohy své kamarádky. Lustica natáhla nohy před sebe. Žerzejovým hřebenem si rozčesávala dlouhé vlasy barvy karamelové hnědi. Světle modrýma očima zkoumala les před sebou. Skupina pěti mladých čarodějek seděla uprostřed lesa v chatě, kterou si vybudovaly pro své účely, kde zkoušely různá kouzla.

Caileene se natáhla pro ořechy s čokoládou. Labužnicky přivřela oči. Tuhle věc si dokázala jako jednu z mála vychutnat. Dále k tomu patřilo kouzlení s ohněm, vaření lektvarů a slunce pálící do zad. Ale spoustu věcí nesnášela. Tekoucí voda jí dělala problém, který nedokázala zvládnout, ani když zapojila všechno své úsilí. Měla z ní hrůzu. A proto se raději nekoupala v řece, i když její ostatní kamarádky tam zamířily.

Leninia, vnučka Alexandry, si hrála s písmenky v knize. Patřilo to mezi její oblíbenou činnost. Mohla si tak vytvářet svůj vlastní příběh. Sice nedokázala nic vyprávět o sobě, ale ráda lidem povídala o příhodách druhých. Lustica odložila hřeben a Amestiana, čarodějka s fialkovýma očima, zaklapla knihu. Všechna děvčata v místnosti zachvátila nuda.

Jen Asuria, zelenooká dívka trochu při těle, seděla na sedačce s nosem zabořeným do dívčích časopisů. Leninia nad ní obrátila očima v sloup. Asuriina minisukně se vyhrnovala nebezpečně vysoko a její balerínky s růžovým topem nebyly moc do lesa pohodlné. Všechna děvčata jí tolikrát říkala, ať se pokusí změnit šatník. Ale ona je neposlouchala a dál si vedla svou.

Lustica se protáhla. Caileene zamračeně hleděla před sebe. V poslední době měla divnou náladu a dívky nevěděly, z čeho to pramení. Okolo dívky ohně poletoval malý větřík. Nadzvedl její vlasy a zavál jí je do obličeje. Poté si pohrával s papíry na stolech, které rozházel do nepřehledné kupy. Lustica se zazubila.

„Mohla bys s tím laskavě přestat?" vyletěla z kůže Caileene. Lustica dělala nechápavou a založila si ruce na hrudi. Výkyvy nálad dívky ji už přestávaly bavit. Dotčeně se ohradila.

„Je to jenom sranda. Nechápu co ti vadí, Caileene. V poslední době mě už štveš. Měla bys zajít k doktorovi, jsi hrozná. Už dál nesnesu ty tvoje výkyvy nálad!" zakřičela na ni Lustica.

Caileene se postavila naproti Lustice. Nenávistně se dívaly na sebe. Z očí jim sršely blesky, div že se nepobily pěstmi rovnou na místě. Lustica sevřela ruce v pěst. Probodávala Caileene lhostejným výrazem. Otočila se, s tou nebude ztrácet žádný čas.

„Tak a dost, chovejte se slušně!" zakročila Leninia. „Jednou budeme bojovat proti Morganě a ta nás neušetří. Budeme muset spolupracovat. Takže se chovejte slušně!" její hlas švihl vysoko do vzduchu. Všechny v místnosti rázem ztichly jako pěny. Leninie neodporovaly.

„Dobře," rezignovala Lustica, „omlouvám se ti, Caileene. Ale začínám se nudit. To čekání mi začíná lézt na mozek. Je hrozné nevědět a čekat, co přinese zítřek. Připadá mi to jako ticho před bouří. Ubíjí mě to."

„Výborně, Lustico," kývla na ni Leninia, „teď, Leene. Jsi na řadě s omluvou. A prosím, mysli ji opravdu vážně. Všichni jsme ve stresu a rupou nám nervy. Nezapomeň, že v tom nejsi sama."

Na tváři Caileene se mihl stín. Zamračila se a zachmuřila. Leninia sebou trhla. Čekala jinou reakci. „Já se nemám za co omlouvat. K omluvě mě rozhodně nedonutíte a moje nervy jsou opravdu v pořádku." Otočila se čarodějka ohně na patě. Třískla za sebou dveřmi. Její kroky mířily do tmavého lesa.

„Tohle jsem asi opravdu přepískla," hlesla Lustica.

Leninia smutně pozorovala mizící postavu dívky. V chatce po ní zůstal jen závan vůně praskajícího ohně. Amestiana se posadila do křesla. Při jejich hádce se prudce zvedla. Hodlala zasáhnout, ale nebylo potřeba. Nakonec se vše vyřešilo samo.