Hlasy lesa

Přišel čas

Zoe se rozhlédla po chodbě. Naproti ní byl její pokoj a ona stálu u otevřeného okna. Vichr z venku do domu nafoukal studený vzduch. Čas letěl rychlostí blesku. Za chvíli nastane začátek června, ale počasí se rapidně ochladilo.

Brunetka se zabalila více do své mikiny. Od úst jí stoupal chomáček páry. Do tváře jí narazil studený vzduch. Pod jeho silou se otřásla. Pohlédla na teploměr na chodbě. Ukazoval sotva dvanáct stupňů. Ještě před dvěma týdny, kdy slídila v babiččině pokoji, přes den panovaly třicítky. Teď na ni ovšem čekalo jen sychravo.

Ohlédla se přes rameno, jestli z vedlejší místnosti nikdo nevychází. Zavrtěla hlavou. Vzduch byl čistý. Protáhla jednu nohu ven a za ní následovala hned druhá, než protáhla celé tělo. Oddechla si a zavřela za sebou okno.

Na střeše u verandy se nacházela jen ona. Slyšela pod sebou kroky, jak Aiden vešel do domu. Její sestra Chery poskakovala okolo Nory a Cillie Whiteová seděla s knihou v ruce. Amelia vyšívala dečku. Všichni seděli v obýváku u krbu, který je hřál do dlaní.

Otřásla se, když jí zima zalezla do vlasů a pod mikinu. Dlaně si zastrčila do tlusté mikiny. Po špičkách přešla na druhý konec střechy. Málem spadla, protože se ocitla moc blízko u kraje. Naštěstí to v klidu vybalancovala. Rovnováhu zatím neztratila.

Posadila se na okraj stříšky. Její nohy v poklidu visely přes konec střechy. Rozhoupala jima a u toho si pobrukovala tichou píseň. Její oči zabloudily směrem k lesu. Tam našla tu lišku. Sípavě oddechovala a dožadovala se pomoci.

V prvních chvílích si myslela, že ji nezachrání. Zachvátila ji panika. Skoro zešílela, když viděla tolik hordy krve. Nebohému zvířeti ránu obvázala, poté bezděčně couvala. Bále se přiblížit, aby to spíše nezhoršila.

Liška se na ni dívala bolestným pohledem. Zoe cítila, jak trpí. V agonii ani málem nedýchala. Dívka sklonila hlavu. Hrála si se svým lemem u sukně. Lišce se nedalo pomoci, aspoň to tak vypadalo. Mohla jen zmírnit její trápení. Odhodlala se k ní přijít znovu.

Z jejích úst vycházely podivné skřeky. Uklidňovala lišku zvířecí řečí. Když si uvědomila, jak mluví, šokovaně si přitiskla ruce na ústa. Vykuleně lišce hleděla do očí. Zvíře jí odpovědělo a ona mu taky. Zavrtěla hlavou. To rozhodně nebylo možné.

Znovu si přiklekla k lišce. Vedl ji přirozený instinkt. Ruce se jí klepaly. Přiložila své ruce na její ránu. Ve vzduchu se vznášel pach krve. Krev byla cítit po železe a soli. Měla chuť si zacpat nos a omdlít na zem. Poté si vzpomněla, jak by se zachovala její babička.

Cillie Whiteová by se nenechala ovládat svými myšlenkami. Celou dobu by ji provázel ledový klid. Zvíře by jistě uzdravila. Zoe následovala svou babičku. Zachovala se jako ona. Přitiskla ruce na ránu. Liška zakňučela. Sevření bolelo. Zoe na to nedbala, za chvíli bolest přejde, pokud se to povede.

Ze srdce do dlaní jí procházelo teplé mravenčení. Soustředěním se jí zkřivila tvář. Svraštila obočí a ohnula ret. Z očí jí vytékaly slzy. Po čele jí stékal pot. Z jejích dlaní vycházela tlumená záře. Příjemné mravenčení se změnilo v bolest. Zoe chtěla křičet v agonii bolesti. Mučilo ji to, ale přes to vydržela až do konce.

Rána se pomalu zacelovala. Nejdříve přestala téct krev a poté rána zarůstala novou srstí. Dýchání lišky se změnilo ze strhaného na pravidelné. Zoe slyšela rytmický tlukot zvířecího srdce. Záře se vytrácela. Její tvář se uvolnila. Slzy stékaly víc. Dívka se zhroutila do prašné půdy.

Myslela si, že přijde její konec. Namáhavě oddechovala. V ústech ucítila pach krve. Prokousla si ret. Ústa jí zalila horká tekutina. Zoe se odkulila na stranu. Tělo ji nechtělo poslouchat. Na jazyku pocítila palčivou chuť po vodě. Oči ji štípaly, jak plakala. Obrátila dlaně směrem vzhůru. Zdobily je drobné krvavé šrámy. Vytékaly z nich kapičky rubínové tekutiny.