Hlasy lesa

Ztichlé nebe

Cillie se brodila hlubokým sněhem. Její punčochy už se tolik nasákly vodou, že to ani nevnímala. Její dlouhý bílý plášť se neustále zachytával o větvičky jehličnanů, které na zimu neopadaly. Frustrovaně si povzdechla. Pokaždé když se snažila vyhrabat ze sněhu, zapadla ještě hlouběji. 

Opřela se o nedaleký kmen listnatého stromu. Visely z něj pouze větvičky, kterých si nevšímala. Houpaly se jí nad hlavou v pravidelném intervalu. Občas ji to iritovalo, ale strom jí nedal na výběr. Prostě se o něj opřela, aby si odpočinula a vydýchala se. Nic jiného teď nechtěla. 

Podívala, co je před ní. Zasténala únavou. Před ní se rozléhala široká pláň pole zasypaná sněhem. Nejraději by si sedla pod strom. Při pomyšlení na další brodění sněhem to rovnou vzdala. Odmítala se tímhle brodit jen proto, že si čarodějka vody na něco vzpomněla. 

Ráno, když vycházela ze svého domu, obloha slibovala nádherné počasí. Na mírně zašedlé obloze se vyjímal proužek blankytně modré, ze kterého vykukovalo slunce. Teď se ale celé nebe zatáhlo. Od poledne ji na cestě doprovázela ocelově chladná obloha. Nad zemí se vznášela mlha, která ale pomalu prořídla. 

Své kaštanové vlasy si odtáhla z tváře. Neustále jí překážely, párkrát se i rozhodla, že si je ostříhá. Věděla ale, že vlasy jsou symbol ženství a něhy. Měla k tomu i jiný důvod. Zoe by to těžce nesla, kdyby zjistila, že už si nejsou s babičkou podobné. 

Rozhodla se pokračovat dál. Za dopoledne toho ušla docela dost. Bolavá noha ze včerejška už ji netrápila, moc cesty jí k cíli nezbývalo. Doufala, že ji její přítelkyně přivítá aspoň šálkem horkého čaje a nějakým koláčem. K tomu se teď upla. Myslela pouze na Alexandřiny sladké koláče. Tohle všechno jí stačilo, aby se opět vydala na cestu. 

Zatímco se brodila studeným sněhem, který ji mrazil až do morků kostí, rozhlížela se po okolí. Les se změnil na široké pláně, nad nimiž panovala už spíš našedlá obloha. I teplota nebyla tolik studená. Poté pole nahradily ploty s nízkými chaloupkami s doškovou střechou. Každou z nich někdo vyzdobil dřevěnými rytinami na dveřích. 

Většina čarodějek žila v ústraní od ostatních lidí, ale Alexandra Blacková jim spíše pomáhala. Lidé ji tu znali jako ošetřovatelku, mastičkářku a bylinkářku. Ve své zahrádce našla lék na každý neduh. Chodili za ní lidé z celé vesnice. 

Cillie Whiteová měla ráda svůj klid. Byla považována za samotářku. Kouzla používala spíše pro jiné účely než Alexandra. Občas kouzlila jen tak pro zábavu. Teď se ale zaměřila na něco jiného. Ve svých starých knihách hledala nějaké kouzlo, aby zachránila své vnučce hlas. Udivovalo ji to, že to Amelia schvalovala. 

•••••

Venku se pomalu stmívalo. Ocelově šedá obloha vybledla. Zachmuřené nebe nahradilo to jasné se stříbrnými hvězdami. Na inkoustově černou oblohu vykoukl bledý měsíc. Ozařoval svými stříbrnými paprsky les a přilehlé okolí. Jeden paprsek dopadnul i do dívčina pokoje. 

Zoe seděla u toho stejného okna jako před pár dny. Společnost jí dělaly jen tiché hvězdy a zářivý měsíc. Ony nemohly mluvit stejně jako ona. Nežádaly po ní, aby se jim svěřovala. Pouze ji poslouchaly. Zoe po ničem jiném netoužila. Už celou dobu se potřebovala někomu vypovídat a nemuset přitom používat svůj hlas. 

Němé hvězdy rozuměly jejímu trápení. Nedokázaly jí ale poradit tak dobře jako její babička, přesto jejich společnost uvítala. Soucítila s nimi proto, že je obloha věznila ve svém sevření. Omezovala je věčnou službou, kterou jí musely plnit. Nemohly si odejít jen tak.