Hlasy lesa

Postava v temné kápi

Zoe se sněhem prodírala za svou babičkou. Spílala jí za to, že ji právě teď vytáhla ven do mrazivé zimy, když mohla v klidu sedět s čajem doma. Plahočila se za ní, neustále zakopávala. Cillie se za ní neotáčela, pokračovala stále dál, bez ohledu na to, jestli jde malá dívka za ní. 

Zoe se vytáhla na špičky, což jí uvízlé nohy ve sněhu nedovolovaly. Natáhla se a očima si změřila, kolik cesty jim asi přibližně trvá k jejich cíli. Před nimi se v dálce vyjímal plot z černého železa. Jeho špice se kroutily do spirálek až vysoko k nebi. Zoe se zaměřila na oblohu. 

Tlustý příkrov mraků ji celou zahaloval. Vypadalo to, že se každou minutou rozprší, ale mraky se zatím k ničemu neměly. Zoe se při vzpomínce na déšť roztřásla. Vybavila si jejich pleskání o zem a to, jak jí věčně dopadaly za oblečení a stékaly po zádech, dokud se nerozpustily. Způsobovaly jí nepříjemnou zimu a studené utrpení. Stejně tak sníh. Ale nejvíc ji rdousilo to, že dokázaly vydávat nějaký zvuk. 

Zhroutila se do sněhu. Vzpomínka na její hlas ji stále trápila. Tolik by chtěla promluvit, ale ona zatím nemohla. Její slova vždy uvízla v krku, nedostala se ven. Jako by jim v tom bránila bariéra. Zoe už byla tak zoufalá, že začínala věřit na zázraky. 

Samozřejmě se skoro každý den topila v napínavých fantasy příbězích. Ale zatím si svou víru v kouzla nepřevedla do reality. Její fantazijní myšlenky zůstávaly stále schované uvnitř její hlavy. Dusila je pod povrchem a schovávala před svou matkou, která kouzla nenáviděla. Zoe na jejím nočním stolku v ložnici nacházela spíše romantické knihy o zamilovaných ženách, které potkají své vysněné protějšky. Ona na tohle nevěřila. Ušklíbala se nad tím. Svět kouzel a magie se jí zdál mnohem opravdovější. 

Odhodlaně vstala. Přece se teď nevzdá. Babička jí slíbila pomoc a ještě nikdy ji nezklamala. Upnula se tedy ve víře v ni. Cillie už ušla notný kus cesty a nacházela se o dvě stě metrů dál. Zoe ji následovala s novým odhodláním najít svůj ztracený hlas. Upnula se k tomu, aby ho získala zpátky. 

„Zoe, pospěš," zavolala na ni její babička, „za hodinu se stmívá a my se ještě musíme stihnout vrátit domů brzy. Jinak nás tvoje matka sežere zaživa, pokud to nechceš riskovat, což ti nedoporučuju." Zoe obrátila oči v sloup. Nechtělo se jí vracet za Amelií ani Cheryl, která už začala říkat svá první slova, zatímco Zoe byla nucena mlčet. 

Ohrnula ret, aby dala Cillie jasně najevo, že nestojí o jejich společnost. Plánovala se zahrabat do postele s horkým čajem z lesního ovoce, do kterého si přidá lžičku medu, a číst knihu bez toho, aniž by ji někdo obtěžoval. Musela se usmát. Matka ji jistě zavolá k večeři, ale většinou dělá, že neslyší. V tomhle pokládala svou němotu za prospěšnou, matce neodpověděla, protože to nejde. Aspoň nějakou výhodu to má. 

•••••

Aiden nastražil uši. Z kuchyně se ozýval halasný smích jeho dcery. Usmál se. Každým dnem dělala pokroky a zlepšovala se. Zoe ale byla rychlejší a mnohem živější. Začala chodit mnohem dřív než Cheryl, ale teď uvízla v tom, kde se ocitla. Působila na něho jako uvězněná. Nesmála se. Za poslední rok na její tváři nepostřehl ani malé pousmání, které by mu rozzářilo svět. Její tvář zůstávala stále zamrzlá. 

Prošel dveřmi a sundal si boty. Jeho žena Amelia neviděla ráda, když jí někdo nosil sníh do domu. Nejednou dostal vynadáno za dělání bordelu. Od té doby se to snažil dodržovat, to se ale nedalo říci o Zoe. Ráda svou matku provokovala vším možným. Nejvíc jí lezla na nervy tím, že jí neodpovídala na otázky. Aiden na ní brzy poznal, že Zoe svou ztrátu hlasu částečně využívá, i když by si přála naprostý opak.