Hlasy lesa

Mrazivé ticho

Přejížděla rukama po zamrzlém okně. Mráz, který z něj vycházel, se jí vpíjel do kůže. Už nikdy nevylezl zpět. Schoval se v jejím těle a čekal, dokud nenadejde jeho čas, aby mladou dívku navždy uvěznil ve svém mrazivém objetí, ze kterého se nikdy nedostane. 

Zoe si kašmírový svetr, jež si na dnešek oblékla, přitáhla blíže k tělu. Celé její tělo se uvnitř svíralo. Cítila v sobě dusivý pocit, jako by se měla v nejbližší chvíli udusit. Sama se takhle cítila už delší dobu. Snažila se ho odehnat, ale on nikdy neodcházel. Stále zůstával s ní. Neustále vyčkával, dokud dívka boj s ním vzdá. 

Ale dívka s kaštanovými vlasy se snažila bojovat ze všech sil. Přežívala ze dne na den, z hodiny na hodinu. Už dlouho toužila po tom, aby tohle všechno skončilo, i když vytrvale bojovala, aby vyhrála. Chtěla mít konečně klid, kdy ji nebude nic z tohohle trápení omezovat. 

Schoulila se do klubíčka na své pohovce u okna. Její vlasy se jí svezly na stranu a pohltily ji jako závoj bezpečí. Obestřela se jím ze všech stran. Toužila už nikdy nevylézt a jen se schovat před dotěrnými pohledy ostatních. 

Otřela si nepatrné slzy, jež se jí stihly vykutálet z očí. Vyhlédla ven z okna. Na zem se snášely třpytivé hvězdičky. Jiskřily na zemi v jasu zimního slunce, které sice moc nesvítilo, ale stačilo to na to, aby se sníh v jeho paprscích blýskal. Vrstva sněhu zdobila i Zoein parapet u okna. Zamračila se na něj. 

Dnes neměla na nic náladu. Ráno Amelii odbyla, raději nic nesnídala. Místo toho ležela zachumlaná v tlustém svetru pod huňatou dekou s knížkou v ruce. Začetla se do napínavého příběhu, kdy se hlavní hrdinka snaží zachránit ostatní ze zaplaveného lomu, kde se těžila safírová oka pro elfí královnu Lyantropu. Prožívala to tak moc, že ignorovala i matčino volání k obědu. 

Teď, při pohledu na sníh, si uvědomila, jak moc se jí svírá žaludek hlady. Slyšela ho i kručet. Poblíž ale nic k snědku nebylo. Leda sníh, jež by ji studil v puse. Zklamaně se podívala na závěje pod oknem. Jako malá často dělala andělíčky, ale ta radost z ní rázem vyprchala. 

Zamávala před sebou rukou. Připadalo jí to zajímavější než to, že má pozorovat, jak sníh dopadá na zem. Její prsty ve světle vrhaly malé stíny. S úžasem to pozorovala. Sama si připadala odstrčená, takže si raději vyhrála sama. Prsty, s nimiž pohybovala ve vzduchu, nyní tančily ladný valčík v hudbě, kterou slyšela jen ona. 

Zaposlouchala se do tónů, jež se rázem rozlehly v pokoji. Už se to neodehrávalo v její hlavě. Ta melodie se promítla do skutečnosti. Trochu skřípající housle střídal nádherně znějící klavír. Usmála se. Milovala hudbu. Nahrazovala jí to, že je občas sama. Zoeiny nohy se rázem proplétaly v duchu melodie. Pomalejší hudbu, která všechny uklidňovala, nahradila svižnější, jež všechny nutila k pohybu. 

Zoe se nahnula do otočky. Její ruce samy udávaly směr pohybu. Ona jen poslouchala, jak má jít. Melodie pomalu ustávala, až se dostala ke konci. Zoe si zadýchaně utřela pot z těla. Klesla v kolenou. 

Od dveří se ozval potlesk. Ve dveřích stála Cillie Whiteová. Celou dobu tiše pozorovala svou vnučku, ale nevzdálila se od dveří, aby ji nevyrušila. Líbilo se jí, jak Zoe tancuje. Sama po tomhle toužila jako mladá, ale její tělo nikdy nenašlo rytmus. 

„Krásné, nádherné. Tohle bys měla dělat častěji, Zoe. Vidím na tobě, jak tě to uvolňuje," složila jí poklonu babička.

Zoe zrudla. Sama tohle chtěla udělat už dlouho, ale nenašla k tomu odvahu. Místo toho se schovávala v knížkách. Svět magie jí byl blíž než svět, kde vyrůstala. Její matka ji tu nutila být neustále dlouho. Přála si, aby Zoe žila v realitě.