Hlasy lesa

Rituál

Zoe seděla u okna. Zlatavé sluneční paprsky ji hladily na kůži a zbarvovaly její kaštanové vlasy do rezava. Dnes vstala časně, protože skoro celou noc nemohla zamhouřit oka. Zhluboka zívla. Před chvilkou vyšlo slunce. Dnešním odbitím půlnoci nastal dvacátý červen. Měsíc dojde do úplňku dnes večer a rituál spojení se musí provést přesně o půlnoci.

Zoe svůj pohled směřovala z okna. Pohledem skenovala dění před sebou. Trhaně se nadechla. V její mysli převládal strach. Přebil i zvědavost a ta u Zoe vždy většinou vítězila. Prohlížela si krajinou před sebou.

Šedivá mlha se válela u trávy, svírala ve svém sevření stromy. Větve stromů se dnes tiskly těsně k sobě, jako by se už připravovaly na to, co se na mýtině odehraje dnes večer. Nikdo nechtěl riskovat, aby k magii přiblížil jeden z obyčejných smrtelníků.

Mlhu prosvětlovaly zářivé paprsky. Před jejich silou se mlha schovávala do stínů stromů. Ze zahrady ustupovala do lesa. Po jasné noci, kdy Zoe na obloze pozorovala hvězdy a němě je prosila o pomoc, jak by měla z téhle šlamastyky vybruslit, se na trávě třpytily kapky rosy. Vypadalo to, jako by zahradu pokrylo tisíce démantů z utrženého řetízku.

Zoe přešla k velkému zrcadlu uprostřed místnosti. Prohlížela si svůj strhaný obličej. Pod očima, ve kterých většinou zářily jiskřičky radosti, se jí skvěly obrovské modré kruhy. Když se pohnula, dopadlo na ně světlo a ony získaly našedlou barvu. Sledovala linii vystouplých lícních kostí, které se zužovaly do úzké brady. Její srdcovitý obličej si nyní udržoval bledou barvu.

Přejela si rukou po hustých kaštanových vlasech. Dříve jí sahaly až do pasu, ale před rokem si je nechala ostříhat po ramena. Nosily se jí tak lépe. Často je splétala do copu, ale teď jí v lehkých vlnkách spadaly na záda. Prstem přejela po rtech. Ten horní měla vždy plnější než dolní. Nikdo totiž nemá dvě věci na těle stejně velké.

Dlaní obemkla svůj kámen na krku. Dodával jí potřebnou energii a útěchu. Bála se budoucnosti a toho, co jí přinese dnešní noc. Nikoho z dívek neviděla. O žádné skoro nic neslyšela, pouze zmínky mezi řečí a jejich jména.

Caileene, dívka ohně. Alexandra a Lustica, vzduch a voda. O Asurii se babička zmiňovala jako nepraktické čarodějce zemi, kterou zajímají jen módní kousky. Amestiana ovládala éter. O ní nic nezaslechla, protože z nich působila nejzáhadněji. Nechávala člověka, aby o ní postupem času všechno odhalil sám. Prý to byla její oblíbená hra a zkouška.

Ráno se rychle přehouplo v poledne. Zoe seděla u stolu. Snažila se aspoň něčeho najíst. Horká polévka jí vždy uvízla v krku a dál se nedostala. Skoro se tím dusila, jak se ji snažila horlivě polykat. Zakuckala se.

Babička si ji celou dobu ustaraně prohlížela. Zoe se na židli krčila, aby nebyla vidět. I Amelia postřehla její změnu v chování. S Cillie si vyměňovaly pohledy. Zoe jich pár pochytila. Očima si sdělovaly informace o Zoe. Ta se poté po obědě vytratila do svého pokoje, kde strávila celé odpoledne. Svačinu i večeři raději odmítla.

Nastal večer. Zoe seděla na židličce, kde jí její babička zaplétala vlasy do drdolu protkaného zlatou nití. Sklesle hleděla na svůj odraz v zrcadle. Oči jí zdobila černá tužka a stříbrné stíny. Od očí se jí táhly po tváři zářící spirály, které se leskly díky kouzlům, jež na ně Cillie použila.

Sklonila pohled k zemi. Do očí se jí draly slzy. Nevěděla proč, ale najednou vytryskly. Tiše jí stékaly po tvářích. Celý den ji provázela melancholická nálada plná výčitek a domněnek. Budoucnost ji opět dostihla.

V hlavě se jí vybavila melodie. Postupně naplnila celý pokoj. Slyšely ji skoro všichni v domě. Cítili její smutek, který z melodie vycházel, i strach.