Hlasy lesa

Sněm

Cillie si chladila ruce o skleničku s ledovým nápojem. Zamračeně se dívala před sebe. Její oči neustále zalétaly směrem ven. I když tam neviděla nic zajímavého, přesto se nemohla jinak zabavit. Hlavou jí vrtalo sdělení, které jí řekla její známá.

Alexandra seděla na židli naproti ní. Zkoumala Cillie pohledem. Její oči pořád nic neříkaly. Skousla si ret. Chápala, že to sdělení pro ni není lehké přijmout, ale jinou možnost nenašla, i když hledala v Ilisské knihovně, nejrozšířenější knihovně světa. Cillie zabloudila pohledem ven.

Venku už pučely květiny. Duben i březen utekly poměrně rychle a ona jen přihlížela, jak se s tím Zoe nejistě vyrovnává. Už neprahla po svém hlasu, ale pořád jí dávalo za těžko, že nikdy neodpoví na jejich otázky. Komunikovala pouze znakovou řečí nebo pomocí mazací tabulky.

„Tak a dost!" zarazila Cilliino přemýšlení čarodějka ohně. Podívala se na Cillie plamenným pohledem, před kterým raději žena couvla. „Tvou vnučku to asi ještě nezmáhá, protože přišla o hlas. Kvůli tomu nemůže plně rozvinout svou sílu a stále zůstává uvězněná! Jak dlouho chceš čekat? Všechny dívky se už naučily jednoduchá kouzla. A ty nevíš, jak je to ničí, když jsou neúplné, nemohou svou sílu plně rozvinout!"

Cillie střelila pohledem k dívce sedící u stolu. Na všechny se usmívala, ale hleděla si svého. Pohrávala si s obyčejnou knihou, ve které měnila písmenka, až z toho vznikl jiný příběh. Její vlasy se v paprscích slunce leskly, připomínala jí Alexandru.

„Leninia je toho důkazem," mávla Erianna rukou směrem k dívce, „ale i ostatní. U nás doma trpí Caileene občasnou bolestí hlavy. Nemůže dál pokračovat ve výuce, protože se jí z používání kouzel motá hlava."

Cillie se ošila. Tohle netušila. Ale co měla dělat? Nevěděla, jak Zoe zareaguje na projev magie v její rodině. Dívka sice četla různé knihy o kouzlech, ale tohle si nelze představit jako svět Harryho Pottera, kdy na vás vyskočí zpoza rohu Brumbál a oznámí vám, že pro vás má místo studenta v Bradavicích.

Alexandra si povzdechla. „Cillie, moc času už nezbývá. Pokud se nerozhodneš a budeš to dál odkládat, mohla by o svou moc i přijít, když ji plně nevyužije. Takhle to skončilo s mou sestřenicí. Dost se z toho zbláznila. A ty navíc víš, že pokud se dívky spojí, Zoe se může navrátit hlas."

Cillie se chytla za spánky. Mnoho věcí se na ni v poslední době valilo. A ona to neřešila. V tomhle se plácala už dlouho, přesto to ale ignorovala. Zaklonila hlavu, až se jí kaštanové vlasy uvolnily z drdolu. Zoufale zavyla, až sebou Leninia prudce trhla a pár písmenek se jí přeskupilo v jiná slova.

„Já vím, já vím. Ale co mám dělat? Zoe je ještě dost citlivá. Včera oslavila třinácté narozeniny. Vemte si, že už uplynuly tři roky od té doby a ona přes to nepromluvila. Před rokem a půl ze sebe na hřbitově tenkrát vydala svou sílu. Ležela skoro týden v posteli a ani se nehla. Navíc nevím, jak zareaguje. V poslední době se mi zdá hrozně křehká."

•••••

Její kroky se tiše rozléhaly ztichlým lesem. Snažila se působit tiše, aby ji nikdo neodhalil. Pod nohama jí křupaly uschlé větve stromů. Plížila se pod stromy v maskování, které stvořila z větviček a hnědého oblečení ze své skříně. Její dýchání vyplnilo prostor, jímž se nerozléhalo štěbetání ptáků. Les jako by spal.

Rozhlížela se kolem sebe. Hledala jakýkoliv náznak života, ale les stále spal. Jako by ani nechtěl vyjevit Zoe svá tajemství. Ona ale v hloubi duše tušila, že se les jen bojí a ona ho nesmí zbytečně vystrašit, aby se jí zvířata nelekla, protože všechna byla plachá.